Pondělní RAW na stanici USA Network expanduje. Už nebudou žádné tříhodinové speciály, neboť společnost WWE bude od 23. července nabízet svůj hlavní pořad ve tříhodinové verzi každý týden. Oproti tomu TNA ve stejný den oznámila, že počínaje 31. května se diváci mohou každý čtvrtek těšit na živý Impact Wrestling, nikoliv v pondělí předtočený, jako tomu bylo nyní.

23. července se odvysílá tisící epizoda RAW, přestože zahraniční informační stránky hovoří o chybě v počtu a bude to ve skutečnosti 999. epizoda. Podstatné je, že v tento den bude milník oslaven nejen vzpomínkami na téměř dvacet let starou minulost, ale rovněž otevřením nové éry ve formě tříhodinové sportovní zábavy každé pondělí.

Jako první o této průlomové novince informoval John Cena prostřednictvím Twitteru. Vince McMahon dodal na oficiální prezentaci USA Network, že „nové tříhodinové RAW reprezentuje další generaci interaktivní televize, ve které nebudou fanoušci pouze sledovat show, ale budou ji pomáhat vytvářet“. Hovoří se veřejně o tom, že fanoušci se údajně mají podílet v prozatím neznámém rozsahu na bookování zápasů, rozhodování o jejich podmínkách a vývoji postav WWE.

Prezidenti TNA a Spike TV společně oznámili 17. května, že čtvrteční pořad Impact Wrestling bude od 31. května vysílán živě až do skončení léta, přičemž jeho časový slot bude od 20 do 22 hodin. Dixie Carter k tomuto dodala, že letošní léto bude pamatováno jako nejvýznamnější období v historii společnosti. Takový krok přichází krátce po oslavách desátého výročí založení TNA.

Komentář:
V jeden den přišly na svět dvě celkem závažné zprávy pro americký komerční wrestling a jeho fanoušky. TNA dlouho slibovala zásadní oznámení prostřednictvím sociálních sítí a taková prohlášení už fanoušci slyšeli a četli od vedení tolikrát, že to snad jen opět přešli. Jenomže tentokrát se společnost předvedla, protože oznámit „dočasný“ přechod na živé vysílání je událost, na kterou věrní fandové čekali velmi dlouho. Ono se to nezdá na první pohled jako něco velkolepého, ale právě toto může být start TNA do zcela nepoznaných končin.

V době, kdy za poslední měsíce společnost vytvořila něco zajímavého, aby to následně pohřbila nebo nevyužila (tohle bylo poznávací znamení WCW), je takováto změna velkou vzpruhou.

Samozřejmě, že Spike i TNA jsou po fiasku se živým vysíláním v pondělí z minulosti poučeny, a tak pro jistotu ohlásily pouze zkušební přechod na živé vysílání ve čtvrtek. Tento den už je mnoho let dominantou společnosti v oblasti wrestlingu, takže nyní bylo na čase to posunout na vyšší úroveň. Ve spojitosti s přechodem na hlavní vysílací čas (20 hodin) by se dalo hovořit o velké snaze získat mnohem více pravidelných diváků v USA.

V době, kdy za poslední měsíce společnost vytvořila něco zajímavého, aby to následně pohřbila nebo nevyužila (tohle bylo poznávací znamení WCW), je takováto změna velkou vzpruhou. Nemusí se to na první pohled zdát, ale natáčet dva Impacty v jeden den a pak to vysílat dva čtvrtky za sebou, je v podstatě návodem pro lidi, aby se na základě přečtení spoilerů z natáčení rozhodli, zda má cenu sledovat ten či onen díl.

Přestože to tak asi nedopadne, chtělo by to zároveň cestovat a vysílat živě i mimo Impact Zone v Orlandu. Navíc by bylo úplně ideální nakopnout sérii živých Impactů novými čerstvými příběhy, které by skeptické fanoušky přesvědčily, že teď přichází zcela příjemnější období. Nyní by měl dostat prostor radikální řez. Otázkou je, zda se TNA do toho pustí, anebo to skutečně pouze zkusí, jestli mají diváci zájem a naplno to rozjede až později.

WWE se nemusí ničeho obávat. Přidáním jedné hodiny k dosavadním dvěma hodinám RAW může jenom společnosti pomoci v několika oborech. Zaprvé se bude lépe stíhat propagovat placené akce, kterých je dle mého názoru až zbytečně mnoho za jeden rok. Zadruhé dostanou prostor lidé, kteří se nedostávají pravidelně na obrazovky. Zatřetí, a patrně nejdůležitější, utkání mohou být delší, aby se stihl u diváka vybudovat nějaký vztah k zápasu.

Přejít na tři hodiny v praxi znamená, že RAW bude mít zhruba 2 hodiny 15 až 40 minut, takže něco jako klasické pay-per-view. Není však jisté, že RAW bude od 23. července standardní show. Ve světle oznámení zvýšené interakce totiž může první hodina fungovat jako nějaké preview a významné věci se odehrají ve zbylých dvou hodinách. Není potřeba nikterak spekulovat, dokud se první taková epizoda neodvysílá.

Zajímavá je také skutečnost, že prohlášení o třech hodinách přišlo pár dnů po oznámení změn v NXT. V podstatě se tedy nyní jedná o to, že WWE bude nabízet čtyři televizní pořady a každý z nich bude úplně odlišný. RAW nabídne interaktivní show většího rozsahu s největšími hvězdami. NXT bude mít intimní atmosféru a ukáže neokoukané tváře, jak se snaží si zvyknout na nový styl. Superstars dají prostor wrestlerům a wrestlerkám, kteří nejsou prosazováni. Smackdown bude platit za klasickou show, která rozehraje své příběhy, nabídne delší zápasy a mohou se v něm realizovat méně zkušení borci nebo odložené hvězdy.

Vypadá to, že fanoušek amerického komerčního wrestlingu, který si nenechává kazit chuť čtením spoilerů a příběhů na měsíce dopředu, se má letos v létě opravdu na co těšit. Případné závěry bude možné učinit na začátku podzimu, na kolik to byl ze strany obou společností správný krok.

TNA je velice rozporuplnou wrestlingovou organizací středního proudu. Už jenom zmatení kolem názvu, jestli ji máme říkat TNA nebo Impact Wrestling, naznačuje, že něco není v pořádku a do realizace myšlenek se angažuje až příliš mnoho lidí.

Společnost má základnu neuvěřitelně talentovaných wrestlerů, kteří neměli nikdy nic společného s WWE. I když je zapotřebí, aby se daný produkt dostal do popředí a k tomu jistě vypomůžou osvědčená jména, nemůže se z výsledného celku přece udělat schizofrenní show, jakou Impact v posledních měsících je.

Směrování příběhů po Bound For Glory 2011 a vystoupání Bobbyho Roodea na vrchol mě nutilo k tomu, abych se více zaměřil, na kolik je to jen další výkřik do tmy nebo skutečně důsledná práce k dosažení permanentní změny k příjemnějšímu představení.

TNA má v podstatě všechny trumfy u sebe a odvedla na jednu stranu vynikající práci s Roodem jako šampionem, který to sám podpořil perfektním záporným chováním a více než solidním zápasením v ringu. Pak se ale jednoho dne všechno překlikne a člověk kromě Roodea vidí řečnické onanie starých pardálů Flaira, Stinga, Hogana a dalších. A divák se ptá: kdy a jestli tomu vůbec bude někdy konec a proč se tak děje?

V zákulisí je obrovský souboj ega. Pamatuji si, že když jsem před lety psal článek o Hoganově a Bischoffově upsání a příchodu do TNA, že to je z velké části krok zpátky pro společnost. Přes počáteční euforii, kdy se člověku zdá všechno nové hezké, se moje slova potvrdila. Na jednu stranu došlo ke zpomalení sázení jednoho segmentu za druhým, což je velký přínos, ale na stranu druhou došlo k přílišnému ukazování starých tváří na obrazovce, když tam ani nemají co dělat a úbytek zájmu fanoušků v daných segmentech pro ně není zřejmě relevantní důkaz.

Někdy si pokládám otázku, jestli má cenu sledovat TNA. Odpověď je taková, že má.

Ač to v prvních týdnech po příchodu do společnosti popíral, Eric Bischoff se postupně dostal k vlivu v oblasti tvůrčí práce a prezentace na obrazovce. Když se navíc v říjnu 2011 dostavil do VIP klubu Bruce Pritchard, začalo to šeredně zavánět průšvihem. Tenhle člověk strávil 22 let v WWE, vystupoval jako Brother Love, původní manažer Undertakera, a v zákulisí se staral o práci agenta a producenta. Teď je u kormidla kreativního směru TNA a dohlíží na talenty a jejich vývoj. Sekundují mu Matt Conway, který už je tam nějakou dobu, a Dave Lagana, vloni ještě televizní producent v Ring of Honor a předtím dlouholetý writer Smackdownu.

Někdy si pokládám otázku, jestli má cenu sledovat TNA. Odpověď je taková, že má. Zatímco společnost nabízí nesmyslná, překombinovaná rozuzlení televizních zápasů, má ve svém kruhu nesmírně talentované lidi, kteří i přes minimum prostoru dokážou diváka přilákat k obrazovce.

Takovým je Austin Aries, který se vrátil vloni v červnu, získal titul X-Divize, který drží doteď, a perfektně se etabloval jako heel postava. Jeho obhajoby a zákulisní segmenty stojí za to sledovat. Ariesova popularita navzdory záporné postavě začala přetékat a TNA na to správně reagovala, že ho nechala samovolně se vlastně změnit v postavu hodnou, aniž by musel něco výrazného měnit ve svém chování. Pouze reakce publika na jeho Dropkick v jednom hlavním taháku Impactu v letošním roce, které naprosto vybuchlo, bylo dostatečným důkazem, že takovýchto lidí se TNA musí nejenom držet, ale strkat je dopředu.

Přes neustálé sliby Hulka Hogana i Dixie Carter, že mladší wrestleři a zástupci X-Divize budou dostávat mnohem více prostoru a společnost na nich bude opravdu stát, se vůbec nic neděje. Naopak Hogan stále sotva dobelhává do ringu, kde se potká s ukřičeným senilním Flairem, jenž by si zasloužil větší respekt, potažmo zarostlým Bischoffem, který nesmí používat svoje příjmení na obrazovce. A to ani nemluvím o tom, že se po nějaké době vrátí Sting, který údajně bude naplno zápasit.

Je smutné však, že tohle je tak asi jediné, co v současné produkci TNA dává smysl a má cenu se na to dívat.

TNA momentálně zachraňují Knockouts, ale nikoliv pro kvalitní zápasy, ale pro to, jak se některé oblékají. Přesto je sympatické, že wrestlerky zde dostávají opravdu slušný prostor. Dále to jsou dokonalé režisérské kousky při videoklipech nebo zákulisních segmentech. Onen nádech dokumentu nepůsobí vůbec uměle a zkrátka někdy ani klasická proma wrestlerů nejsou potřeba, stačí zobrazit emoce skrze takový segment, které jdou samy. Tag teamová divize by sama o sobě byla taky držákem společnosti, ale na ní se v posledních měsících hodně zapomíná.

A pak tu jsou wrestleři, kteří za sebou mají slušné úspěchy na nezávislé scéně, mají fanouškovskou základnu a umějí zápasit. Austin Aries tuto družinu vede k výšinám a ukazuje, že to i přes politické hrátky v zákulisí jde se prosadit. Aries se dostal do výtečného sporu s Bullym Rayem, jedním z nejlepších záporných wrestlerů v současnosti a těží z toho nejen on, ale i jeho kolegové ze stejné „kategorie“. Je smutné však, že tohle je tak asi jediné, co v současné produkci TNA dává smysl a má cenu se na to dívat.

Zachrání Austin Aries společnost TNA nebo bude jenom dalším pokusným králíkem, kterého zahodí mezi ostatní, a prostor dostanou neumětelové nebo naprosto neatraktivní jména, jako Garrett Bischoff či Gunner (horší přezdívku mu dát nemohli)? Bojím se na to odpovědět…

Společnost WWE učinila zásadní změny ve vývojovém systému. 14. května oznámila ve svém oficiálním prohlášení, že se stala partnerem s Full Sail University, zabývající se uměním a nacházející se na Floridě. Vývojové středisko Florida Championship Wrestling sem přesune svoji základnu a rovněž natáčení série NXT sem bude přesunuto od 17. května.

WWE a výše uvedená univerzita se zároveň dohodly na stipendijním programu, který nebyl blíže specifikován. Během natáčení NXT budou moci studenti i zaměstnanci všech fakult této univerzity sledovat práci wrestlerů a dalších lidí ze sportovně-zábavního průmyslu.

17. května se bude konat historicky první show z nového prostředí univerzity a WWE vypsala pro tuto příležitost utkání Sheamus vs. Alberto Del Rio o světový titul a rovněž zápas o tag teamové tituly, který ještě nebyl určen. Na inaugurační akci se objeví také provozní ředitel společnosti, Triple H.

Vzhledem k tomu, že NXT bylo natáčeno před Smackdownem v úterý, relativní nováčci v WWE se museli prezentovat ve velkých halách s absolutně žádnou odezvou.

Komentář:
Co tohle v praxi znamená, je v podstatě „vymazání“ FCW a nahrazení NXT. WWE tímto zabije několik much najednou. Vývojové centrum zůstane na Floridě, ale NXT se bude vysílat ze stejné haly každý týden, i když stále ještě nemá žádnou smlouvu o televizním vysílání, takže bude pokračovat v online streamování na WWE.com.

Příšerně dlouhá série NXT Redemption nemá konce, obzvláště poté, co Titus O’Neil a Darren Young přestoupili do Smackdownu a nechali Derricka Batemana jediným oficiálním „nováčkem“ této série. Z NXT se zkrátka po mnoho týdnů stal jenom další hodinový pořad od WWE s malým rosterem a vlastními příběhy, jen s nejistou budoucností.

Vzhledem k tomu, že NXT bylo natáčeno před Smackdownem v úterý, relativní nováčci v WWE se museli prezentovat ve velkých halách s absolutně žádnou odezvou. Koho přece zajímá nějaký hodinový pořad s neznámými jmény, když ho poté ještě čeká dvouhodinová seance se Smackdownem a mnohem většími hvězdami. Diváci se musí šetřit a hlavně společnost jim nedala žádný důvod, proč by měli fandit zrovna tomuto či tamtomu borci.

Často se tak stávalo, že i velmi dobré zápasy vyšly naprázdno, protože wrestleři neměli tu nejdůležitější zpětnou vazbu, od fanoušků. Přestěhováním do jedné haly se nejenom vytvoří skupina fanouškovských „štamgastů“, kteří budou docházet pravidelně, ale tím, že to bude menší prostředí, navíc za přítomnosti studentů lačných po dobrodružství, se očekává atmosféra intenzivnější, možná časem rodinnější.

Nesporným plusovým faktorem je skutečnost, že nyní budou wrestleři NXT a vývojoví wrestleři z FCW pod jednou střechou, takže společnost WWE nemusí platit lidem, které chce zkoušet v NXT, zbytečné cestovné navíc, protože daný vývojový wrestler musel vždy přiletět z Floridy.

WWE nejenom vytvořila nový společný program s univerzitou a zajistila si tak přísun budoucích talentovaných zaměstnanců (ať už z řady sportovců nebo především umělců a techniků), ale bude moci bedlivěji dohlížet na vývoj svých wrestlerů a zjednoduší se tím přechod mezi malou a velkou ligou.

Nejvíce kvituji změnu prostředí, protože nyní bude NXT vypadat oproti RAW, Smackdown a Superstars jako z jiného světa, a to je zapotřebí, protože se jedná o úplně jinou show, která snad bude mít i více kreativní svobody. Hovoří se totiž o tom, že půjde o větev, kterou nebude mít vůbec v područí Vince McMahon, zejména proto, že není ve stejný den jako Smackdown, je až ve čtvrtek a na Floridě, což není od Stamfordu zase tak blízko.

Podle mého se věci mají velmi dobře, protože ve středisku čekají výjimeční talenti a pokud lidé jako William Regal nebo Jim Ross mají za úkol je připravit na velkou ligu a následně doporučovat vedení WWE, kdo by měl být povolán, můžeme se těšit na opravdu čerstvý závan větru, ne takový, který jen přifičí a zase se za chvíli vrátí starý smrad. Očekávám, že měsíce práce věnované této poměrné velké změně, odváděl hlavně Triple H, který se stále více stará o řádnou propagaci nových nebo staronových jmen před jejich debutem v WWE.

Při pondělním RAW ze 7. května se vrátil na obrazovky Paul Heyman. V momentě, kdy se v hale rozezněla hudba Brocka Lesnara, začali komentátoři hovořit o tom, že Brock není přítomen. Po nějaké chvíli vstoupil do záře reflektorů muž, který byl zodpovědný za wrestlingovou revoluci ve Spojených státech amerických v 90. letech minulého století, když vedl malou organizaci Extreme Championship Wrestling (ECW). Heyman se představil jako právní poradce Brocka Lesnara.

46letý manažer a producent spolupracoval s WWE naposledy v prosinci roku 2006. Rozhodl se odejít po tvůrčích neshodách mezi ním a Vincem McMahonem, zejména ohledně směru tehdy znovuzrozené ECW. Od té doby Heyman s WWE nekomunikoval, pouze se účastnil natáčení rozhovorů pro speciální DVD o Steveu Austinovi a CM Punkovi. Založil si vlastní multimediální stránku Heyman Hustle, která se věnuje kromě wrestlingu ještě celebritám.

Brock Lesnar a Paul Heyman jsou dobří známí, dalo by se hovořit o kamarádství. Heyman stál v roce 2002 u zrodu nové hvězdy jakožto manažer. Přestože na obrazovce spolu na jedné straně příliš dlouho nevydrželi (Heyman zradil Lesnara při Survivor Series 2002), v zákulisí spolu často mluvili a Paul pomáhal Brockovi s vývojem jeho postavy.

Po letošním Lesnarově návratu do WWE se začalo spekulovat, že mu právě Heyman pomáhá s pracemi na rozhovorech a monolozích. Podle prvotních informací by Paulův návrat do společnosti měl být omezen pouze na spolupráci s Brockem zhruba do konce letních prázdnin.

V době, kdy napětí mezi Lesnarem a WWE vstoupá a jeho postavení už není tak výjimečné od návratu, přijde člověk, který nebyl k vidění šest let a vystřihne si tak skvěle vypointovaný proslov.

Komentář:
Velice vážně a se smutnou tváří lze říci, že vystoupení Paula Heymana bylo to nejlepší v jinak podprůměrném RAW. Nelze divákům zazlívat, že při Paulově příchodu téměř nikdo nijak nereagoval (až na výjimky), protože za šest let se ve společnosti nejenom vyměnil režim, ale také fanoušci.

Na Heymanovi se mi líbí, že tentokrát přichází s jiným úkolem, který není spjatý s ECW, byť právě v těchto týdnech by mělo vyjít očekávané DVD s nejlepšími zápasy z původní ECW. I přesto, že někteří „diehard“ fanoušci skandovali „E-C-W“ po jeho příchodu do ringu, on se držel svého úkolu, kterým bylo poštvat co nejvíce lidí proti Brockovi a proti sobě.

Paul už v minulosti ukázal, že dokáže být excelentní zápornou postavou. Svoje zkušenosti z psaní celých show navíc dokáže zúročit. V době, kdy napětí mezi Lesnarem a WWE vstoupá a jeho postavení už není tak výjimečné od návratu, přijde člověk, který nebyl k vidění šest let a vystřihne si tak skvěle vypointovaný proslov. Výtečně sdělil fanouškům slovní hříčkou, že „Brock zlomil HHHovi ruku, protože HHH zlomil jejich úmluvu“, která pasuje především v angličtině (za pomoci slovíčka „break“).

Objevovaly se názory, že se Heyman měl vrátit už po WrestleManii, když se prvně objevil Lesnar. Jenomže to je těžké. WWE s touto variantou na začátku ani nepočítala a když už začalo vedení přemýšlet o jeho obsazení, poté je na řadě vyjednávání a Paul zná svoji cenu. Už několikrát odmítl TNA, když společnost nesplnila jeho požadavky. V tuto chvíli je úplně jedno, kdy se Heyman vrátil. Důležité je, že jeho návrat zase dává fanouškům šanci těšit se na příští týdny.

Nyní totiž nastává zajímavá situace z hlediska příběhu. Brock Lesnar jakoby skončil se společností, slovy Paula Heymana. Jenomže má podepsanou smlouvu, bez ohledu na ten ústní dodatek. V této smlouvě jsou určitě nějaké pokuty či sankce za vypovězení ze smlouvy, její nedodržení apod. Navíc se ještě musí projednat potrestání za ublížení na zdraví úřední osoby, tedy Triple H.

Aby se tedy Brock mohl vrátit zpátky na obrazovky, WWE musí přijít s protiútokem, a sice právně donutit Lesnara, aby dostál svým závazkům. Nasnadě je také zápas, který by dával Lesnarovi šanci, v případě vítězství, získat všechny požadované benefity.

Společnost se dobře rozhodla, že Brocka Lesnara nevyužije k zápasu na Over the Limit, protože tato placená akce neslibuje nic extra a nejsou na ní kladeny vysoké nároky. Navíc show už budou táhnout CM Punk a Daniel Bryan, pro které to bude zkouška, stejně jako pro WWE.

Za potenciální zápasy, ve kterých jsou slušné peníze, vidím utkání:

a) proti CM Punkovi
b) proti HHHovi
c) proti Danielu Bryanovi
d) proti Jacku Swaggerovi (bohužel to se však asi nestane, protože Swaggerovo postavení je velmi špatné, není v podstatě žádnou hvězdou)

Tento článek byl sepsán bez vědomí jakýchkoliv zpráv z internetu od neděle do čtvrtka po WrestleManii a následném RAW.

Velmi dobrá wrestlingová televizní epizoda se pozná jednoduše. Skvělý start prostřednictvím proslovu na dané téma (co se stalo a co bude), skvělý konec ve formě, aby si divák musel zapnout epizodu příští a zároveň aby ukončil myšlenku nastolenou na začátku pořadu. V neposlední řadě je třetím elementem památný zápas, který si můžete kdykoliv pustit zpětně a budete se jím bavit. Jakmile tyto tři elementy mají vysokou kvalitu, máte zaděláno na výtečnou epizodu. Tím se může pyšnit pondělní RAW po WrestleManii XXVIII.

Již před WrestleManií bylo díky internetu jasné, že někdy po této akci začnou přicházet na obrazovky nové tváře z FCW, a že jich nebude málo.

Nová éra, nový šéf, nové tváře
John Laurinaitis ve funkci šéfa RAW i Smackdownu není jenom kosmetická změna na televizní obrazovce, ale metaforicky má znázorňovat příchod nové éry v rámci celé společnosti WWE. WrestleMania většinou ukončuje dlouhodobou práci na dějových liniích a připravuje půdu pro tradiční čistku ve společnosti. Letos je to ovšem s jiným nádechem. Již před WrestleManií bylo díky internetu jasné, že někdy po této akci začnou přicházet na obrazovky nové tváře z FCW, a že jich nebude málo.

Pondělní RAW po WrestleManii ukázalo tři návraty staronových tváří. Lord Tensai neboli dříve A-Train / Albert se propagoval týdny dopředu, že bude debutovat brzy. Jeho čas nadešel v pondělním zápase proti Alexu Rileymu a vzešel z toho poněkud protáhlý squash. Společnost nemlčela o jeho historii s WWE, byť se jmenuje jinak. Dokonce „prozradila“, že po angažmá v WWE odešel do Japonska, kde se stal velkou hvězdou. Největší reakce lidí na něj přišla, když si sundal látku maskující obličej, aby skutečně odhalil, že je to bývalý A-Train.

To Alberta Del Ria čekal asi málokdo, když Sheamus stál v ringu jako nový světový šampion. Celá hala očekávala naštvaného Daniela Bryana a skandovala „YES!“ nebo jeho jméno – tentokrát od začátku do konce pořadu, ať už při Rockově či Cenově proslovu. Nažhavení fanoušci prakticky udělali pro jeden večer ze Sheamuse nechtěného záporáka, protože jej nechtěli vidět jako držitele pásu po tak krátkém zápase na WrestleManii. D-Bryan ovšem nepřišel, jenom se mihnul v zákulisí, ale Del Rio nastoupil na jeho místo a bude nyní ve Smackdownu jednou z hlavních tváří. Je tedy zřejmé, že Bryanova role stoupne výše a uchýlí se jiným směrem.

Decentní konec rok dlouhé rivality
The Rock odstartoval skvělou jízdu celého pondělního pořadu důležitým proslovem, který uzavíral kapitolu s Johnem Cenou. Poděkoval mu za rivalitu a za utkání, ve kterém podle něho vlastně bylo jedno, kdo vyhrál. Excelentní řeč protknul vtipnými narážkami na sebe, kdy se například zesměšnil ohledně působení v kanadské fotbalové lize. Naznačil také, jaký bude jeho další plán, a sice získání titulu WWE jednoho dne.

Stačí jeho pohled, chození kolem ringu, poskakování nebo i „obyčejné“ odkopnutí kšiltovky, a hned se bojíte.

John Cena tentokrát uzavíral RAW, takže role se prohodily. Uznal, že The Rock je lepší než on. Přiznal se, že je rád za konec tohoto dlouhého sporu, ve kterém si řekli vzájemně některé nehezké věci. John nyní musí najít podle svých slov cestu, jak se vrátit zpět na trať, ale potvrdil, že rozhodně nekončí a nedává si oddych. Při živém vysílání si dokonce vystřihl improvizaci v podobě reklamy na Daniela Bryana. Cena byl opět velmi přirozený. Usmíval se, ale ne svým tradičním superhrdinovským výrazem, ale spíše takovým, ve kterém si uvědomil, že život jde dál a že do toho zápasu dal všechno a stejně to nestačilo. Je tedy na čase se posunout jinam a nestresovat se tím.

Bolest přišla zpět po osmi letech
Když Cena zval Rocka do ringu, aby mu podal ruku a vyjádřil respekt, každému (i těm, kteří o závěrečném překvapení nevěděli z internetu) muselo být jasné, že The Rock už nemůže přijít. Bylo to patrné už jen z pohledu kamery před očekávaným příchodem (neberu-li v potaz skandování fanoušků, které příchod prozradilo), že musí přijít někdo, kdo se vrací zpátky, někdo další a někdo větší, kdo tady nebyl nějakou dobu.

Tím někým se stal Brock Lesnar. Reakce publika jenom na samotnou hudbu tohoto monstra byla absolutně nejsilnější ze všech návratů, co se odehrály za poslední roky. Dokonce silnější než u Rocka v loňském roce. Lesnar je „bad ass“ od přírody, od pána Boha. Stačí jeho pohled, chození kolem ringu, poskakování nebo i „obyčejné“ odkopnutí kšiltovky, a hned se bojíte, i když víte, že je to jenom sportovní zábava. Lidé hned věděli díky jeho mimice, jaký má úmysl v příštích minutách, a když moment přišel, nastala další erupce v hale.

Lidem ukázal prostředníček a v následných rozhovorech hanil wrestling, že to je fraška.

V jednom z dřívějších článků, který jsem věnoval Lesnarovi, jsem hovořil o tom, že Brock by se určitě měl jednoho dne vrátit do WWE, protože tady ještě může vyřizovat nějaké účty, navíc jeho hvězdná síla v tuto chvíli by společnosti strašně moc pomohla, i kdyby to bylo jenom na chvilku. Dát takovéto jméno na soupisku RAW krátce po WrestleManii, která sice finančně vyjde asi nejlépe v historii, ale kvalitativně pokulhávala a hrozil by úbytek sledovanosti, je skvělé načasování. Troufám si tvrdit, že spoustu lidí bude velmi zajímat příští RAW, proč se Lesnar vrátil a proč napadl Cenu. Ale hlavně budou lidé chtít vidět zase jeho, a to je důležité.

Nezapomínejme ovšem na jednu podstatnou věc. Je hezké, že diváci jsou u vytržení z Lesnarova návratu, protože je to šok, dlouho nebyl na obrazovce a stal se po krátké době celkem „legendou“ v UFC, které vydělal spoustu peněz. Jenomže před osmi lety to byla situace jiná. Brock s WWE nevycházel a vyjádřil úmysl odejít po WrestleManii do NFL a rozhodl se bojkotovat očekávaný zápas s Goldbergem v Madison Square Garden. Lidem ukázal prostředníček a v následných rozhovorech hanil wrestling, že to je fraška. To trvalo dlouhou dobu a sám prohlašoval, že se k wrestlingu nevrátí.

Nyní se vrací a lidé jako mávnutím kouzelného proutku mají zapomenout, co bylo? Mělo by se to hezky všechno vysvětlit, nejlépe nějakým „worked-shoot“ proslovem nebo případně rozhovorem v médiích. Lesnar určitě přiláká spoustu fandů zpátky k WWE, byť jen na tu chvíli, co tam bude, ale je potřeba také ctít historii. Fanoušci WWE by neměli zapomínat, že je to tentýž muž, který se k nim otočil hodně hnusným způsobem zády.

Punk a Henry si vyhovují
CM Punk a Mark Henry stanovili vysoký standard nové éry WWE po WrestleManii svým zápasem o titul WWE. Henry se dopracoval k výbornému hraní záporné postavy. Jeho proces zastrašování v průběhu zápasu je úžasný. Jeho řeč těla a použité věty během utkání jsou přesně trefené. Dokáže soupeře shazovat tak, aby zároveň vytvořil touhu u lidí povzbuzovat toho druhého, aby se zmátořil a dal mu na frak.

Diváci sledovali jeden z nejlepších televizních zápasů za poslední měsíce, který rozhodně doporučuji shlédnout.

Oba dobře prodali fyzickou Henryho dominanci, který stopnul téměř všechny Punkovy chvaty, jako kdyby neměl žádnou šanci. Punk na druhé straně výborně prodával zoufalost a bolesti. Bookeři zaslouží jedničku s hvězdičkou za zvolený způsob ukončení zápasu. Count out je jistá volba na záchranu tváře obou borců. Henry získal dobré vítězství, přesto byl ale frustrovaný, protože chtěl vyhrát titul. Punk naopak věděl, že měl na mále a mohl titul prohrát. Diváci sledovali jeden z nejlepších televizních zápasů za poslední měsíce, který rozhodně doporučuji shlédnout.

Následky po WrestleManii tedy vypadají mnohem lépe než samotná show všech show. Dolph Ziggler měl vynikající ovace při utkání o US titul, kdy hala vybouchla zejména při jeho Dropkicku na spolupracovníka Swaggera. Společnost tímto možná zároveň testovala, zda by Ziggler mohl být připraven na budoucí přechod na druhou stranu. Brodus Clay si našel první mini příběh a zastal se Santina Marelly. Spor Jericha s Punkem bude pokračovat nadále, to se ovšem očekávalo.

RAW bylo zcela určitě výjimečné, mělo všechny důležité elementy na výbornou, ale nesmí se zapomenout, že šedesát procent z toho udělali neuvěřitelní diváci v miamské hale.

Jednou v roce si dovolím být v článku osobní a nechám za sebe hovořit toho fandu uvnitř s neposkvrněným vnímáním. Během tří dnů od úterý do čtvrtka jsem každý den sledoval různé části svátku kolem WrestleManie. Začalo to úterním sledováním WrestleManie bez přestávky. Abych se nenasytil příliš brzy, rozložil jsem si další pořady na následující dny. Ve středu tedy padla volba na ceremoniál s uvedením osob do Síně slávy WWE. Svátek byl poté zakončen čtvrtečním sledování RAW, to vše bez znalosti výsledků, jakýchkoliv zpráv z internetu a bez brouzdání sociálními sítěmi. Letos se mi podařilo si nenechat dopředu nic prozradit, a tak jsem třídenní svátek okořenil speciálním stolováním o několika chodech.

Nyní bych tedy shrnul své pocity ze středečního sledování ceremoniálu Síně slávy WWE.

Letos mě nejvíce potěšila volba uvedení do Síně slávy WWE u Rona Simmonse a Arna Andersona. Oba mají v mých očích jedno pojítko, a to podceňovanost ze strany společnosti. Anderson byl tzv. „full package“, měl všechno, byl to tvrďák, uměl zápasit, vypointovat promo, měl znalosti v bookingu a pracoval dobře jako babyface i heel. Přesto když řeknete toto jméno, žádnému z fanoušků hned nenaskočí asociace „main eventer“, protože nebyl protlačovaný na úkor ostatních.

Ron Simmons byl jedním z těch, kteří byli přirozeně nadaní a byli i fyzicky vybavení. Přišel z amerického fotbalu, takže měl předpoklady hodně uspět, přesto ale jeho sláva coby prvního afroamerického světového šampiona v historii je zapomínána a není připomínána jako něco zásadního. Simmons je místo toho vzpomínán hlavně kvůli frakci APA nebo hlášce „Damn!“. Byl to však on, kdo vedl kontroverzní skupinu Nation of Domination, byl to on, kdo táhl tag team s Bradshawem. Stejně jako Arn, ani on nebyl protlačován kvůli „nemarketingovému“ vzhledu a bůhví kvůli čemu ještě dalšímu. Přesto fanoušci na něj vzpomínají častokrát a vždy jej budou respektovat.

Nejvíce pocitově na mě podle očekávání zapůsobili Christian a Edge. Povídání krátkého příběhu o Edgeově matce jakožto samoživitelce jenom podtrhlo nečekaně úspěšnou kariéru muže s původním gimmickem samotáře. Edgeovi při přijetí z očí sršelo dojetí, hrdost, pokora, vděk a také vnitřní klid.

Celý rok se od skončení kariéry mohl odpoutat od wrestling a udělal to (nejenom novým sestřihem vlasů). Edge je nyní Adam Copeland, ale všichni si jej budou pamatovat jako skvělého tag teamového wrestlera, oportunistu, kontroverzního milovníka a velmi chytrého zápasníka s citem pro důležitá utkání a segmenty.

Navíc všem ukázal, že to jde i bez politiky a při trpělivosti. V WWE začal úplně od nuly, měl gimmick samotáře, poté následovala frakce Brood, následně tag team E & C, pak první štace s individuálním titulem, vítězství v turnaji King of the Ring, vážné zranění krku, fenomenální návrat a tag teamy s Hoganem či Mysteriem, vítězství v Money in the Bank, partnerství s Litou a příchod Rated R éry se světovými tituly, výhra na Royal Rumble. Edge to dokázal postupně krok za krokem od roku 1996 do 2011 za 15 let a završil kariéru vítězstvím na WrestleManii 27 a obhajobou titulu. Heroičtější příběh kariéry snad už mít ani nejde. Velký respekt patří Edgeovi za to, že odešel po svém (s přispěním lékařského doporučení).

Éra skončila a jaké to bylo?

Polibek pro smůlu
Nikdo by nevěřil, že polibek AJ může odstartovat takové haló v celé společnosti WWE. Když Daniel Bryan vstupoval do ringu, stadion zavládlo skandování pokřiku „YES!“ a četné transparenty s tímto slovem. Za osmnáct vteřin od zvonce zbyly otevřené čelisti, vykulené oči a chuť rozbít writerům hubu. „Americký drak“ se stal nešťastným rekordmanem v historii WWE, když prohrál v nejkratším čase světový titul. Kam se podělo potvrzení natěšených slov Sheamuse a Bryana před WrestleManií, že chtějí ukrást show? Proč takové rozhodnutí padlo zrovna na tento zápas, který shodou okolností musí navíc startovat celou akci?

…inu, není radno si nasrat fanoušky hned v úvodu…

Po důsledné analýze přicházím s těmito odrážkami plnými různých možných odůvodnění:

a) společnost chtěla překvapit lidi hned na začátku (což se povedlo, ale v negativním slova smyslu – inu, není radno si nasrat fanoušky hned v úvodu; diváci přestali skandovat Bryanovo jméno a „YES!“ až teprve při zápasu Taker vs. HHH – dlouho jim to vydrželo)

b) někdo z nich byl zraněný

c) zjistilo se, že není na tento zápas čas kvůli vystupujícím interpretům (do plánovaných čtyř hodin pay per view zbyly tři minuty v závěru a oni nemohli přetéct kvůli utnutému závěru placené akce u mnoha poskytovatelů této služby po celém světě; museli tak obětovat tento zápas)

d) Orton zapůsobil v zákulisí a dosáhl svého, o čem hovořil v rozhovoru; nakonec dostal větší prostor než Sheamus a Bryan (to ovšem dostali všichni, i Mamma Clay se svým úchylným tancem)

e) jednalo se o lekci pro Bryana, aby mu sláva nestoupla příliš brzy do hlavy (což je divné)

f) WWE plánuje něco většího pro Bryana a toto udělala záměrně, aby viděla reakci publika

Toto se nestalo poprvé, neboť v loňském roce se přihodilo něco podobného dvěma wrestlerům, kteří se náhodou jmenují stejně – Sheamus a Daniel Bryan. Na WM27 měli mít původně United States Championship, kdy Bryan byl babyface a Sheamus byl heel. Těsně před touto akcí Vince rozhodl, že zápas nebude odvysílán a bude natáčen jenom na DVD. Z utkání se nakonec stal ještě navíc Battle Royal. Loni to byl Sheamus, který měl demotivující rok. Čeká toto Bryana?

Slabý undercard
Pravdou je, že jsem v rámci adventových článků hovořil o tom, že letošní doplňkové zápasy jsou na papíře zajímavější než ty loňské. Výsledek byl ovšem jiný. Utkání Orton vs. Kane se jevilo jako příliš profesorské, přestože si to Kane dobře odpracoval, nicméně byl to Randy, který nudil. Nezapracoval na svých proslovech a nyní jeho postava a tím pádem i styl zápasení stagnují. Konec zápasu se Super Chokeslamem stál za to.

Big Show vs. Cody Rhodes šlo nakonec jiným směrem. Cody ukázal, že má nejlepší tělo ze všech aktivních borců, je fyzicky výtečně připravený a má k wrestlingu takový přístup ze staré školy, ale v novém hávu, což považuji za přínos. Duel se ale spíše točil kolem odplaty Big Showa a jeho získání Interkontinentálního titulu, po kterém dost možná i skončí kariéru. Na druhou stranu toto je způsob, jak Codyho posunout nahoru po úspěšném tažení coby IC šampion. Samotný zápas byl obyčejný, ale při Showových limitech slušný. Za zmínku určitě stojí Codyho dobrá práce na slabinách svého soupeře, dále opravdu krásný kop Beatiful Disaster z provazů a nesmí se opomenout ani povedený Spear od Big Showa v Codyho přistávací zóně.

Při utkání Divas byli diváci nejprve zticha a místo skandování „Beth, Beth“ zcela zjevně pokřikovali „YES! YES!“. Průběh se dal doslova předvídat. Maria Menounos nemohla nic dělat kvůli svému zranění, a tak ji Beth, přestože měla nevkusné oblečení, chránila nejlépe, jak to šlo při jejich střetávání v ringu. Jinak než roll-upem od Marie pro Beth to dopadnout nemohlo a také že nedopadlo.

WWE dala překvapivě všechny „doplňkové zápasy“ za sebou, když nepočítáme úvodní zápas o světový titul, a po jejich odčerpání valila jeden očekávaný profilový mač za druhým.

Chaotický týmový souboj ovládli Ryderovi fanoušci
Čekala se sranda, čekal se chaos a čekal se brzký konec. Team Johnny vs. Team Teddy měl rozhodnout o tom, zda novým šéfem RAW i Smackdownu bude Teddy Long nebo John Laurinaitis ve světle nové éry po WrestleManii. Diváci byli hodně vyčerpaní z fenomenálního Hell in a Cell zápasu. Největší ohlas měl jednoznačně Dolph Ziggler, dokud do ringu nevstoupil Zack Ryder, který to rozjel ve velkém a měl spadeno na výhru. O tu jej ale „nechtěně“ připravila Eve Torres, tvářící se coby podporovatelka Teamu Teddy, která ale způsobila úspěch druhého týmu.

Kdo Hell in a Cell viděl, pochopí, co znamená čirá genialita, prodané zkušenosti a precizní provedení.

The Miz nakonec získal potřebné vítězství do dalších měsíců od WrestleManie, aby mohl těžit z toho, že on přinesl výhru Teamu Johnny, navzdory nepřijetí zbylých členů skupiny. Booker T neměl až takový ohlas, jak se možná očekávalo, ale nebyl úplně mimo mísu. Mark Henry se mu správně pomstil za útok v RAW, ale jinak vidět skoro nebyl.

Více než památný konec éry
Tady pro mnohé fanoušky teprve začala WrestleMania. Není to myšleno z důvodu velkoleposti samotného zápasu, ale z důvodu, že to předtím byl spíše patos, který připomínal průměrnou placenou akci, nikoliv akci hodnou placení. Kdo Hell in a Cell viděl, pochopí, co znamená čirá genialita, prodané zkušenosti a precizní provedení.

Příběh byl dokonale prodán. Neprodal se jenom příběh, ale také chvaty obou wrestlerů, prodala se i samotná klec. Storytelling během zápasu v ringu by se dal vyučovat na akademiích. Shawn Michaels nebyl mužem, který by na sebe strhnul pozornost, fungoval jako nestranný rozhodčí. Jeho Sweet Chin Music pro Deadmana sloužila více jako odplata za celkem bezdůvodný chvat Hell’s Gate. Výrazy v tváři člena Síně slávy WWE byly k nezaplacení a vyprávěly vše podstatné. Zejména když kopnul Takera do obličeje, následoval Pedigree a málem konec vítězné šňůry. HBK se skoro sesypal, protože věděl, že téměř zapříčinil konec éry a konec šňůry, aniž by to zamýšlel. Dále určitě stojí za zmínku jeho váhavost, jestli má odmávat konec zápasu, když viděl zoufale se zvedajícího Takera na nohy.

Do ringu vstoupil pán temnot, ale s úmyslem mít epický mač s tvrdými ranami a nesmírně těsnými počítáními, až místy musela některým lidem ukápnout moč.

Triple H se pro jeden večer proměnil v dobře známého záporáka. Nelitoval ničeho, chtěl svého soupeře zničit. Zápas ale zůstal čistý, jak požadoval Taker. Shawn se nevmísil do utkání ve prospěch jednoho či druhého. Spíše se musel vypořádávat s frustracemi Triple H, který si to občas vybil na Shawnovi, a zarputilou tvrdohlavost Takera, který zase pro změnu ničil všechny ostatní rozhodčí, jenž chtěli Shawna při jeho nemožnosti rozhodovat zastoupit.

Takerova nová vizáž s malým čírem směřujícím dozadu dodávala na realističnosti jeho počínání. Nenastalo žádné sci-fi, žádné paranormální efekty. Do ringu vstoupil pán temnot, ale s úmyslem mít epický mač s tvrdými ranami a nesmírně těsnými počítáními, až místy musela některým lidem ukápnout moč. Tekly ovšem také slzy. Když HBK zvedl ruku Takerovi, objevila se kaluž slz. Když Taker a Shawn zvedli bezmocného a opět poraženého Triple H, z kaluže se stal oceán. A když se u titantronu všichni tři objali, byl zaplaven celý stadion.

Jednalo se o ojedinělý a místy až neuvěřitelný mač od starých pardálů, který rozhodně překonal svoje očekávání (už jen při pohledu na délku třicet minut). Triple H velmi dobře chránil Takera a jeho omezenost pohybu tím, že se zápas pojal více brutálně, aby se nemuselo tolik hýbat po ringu. Památný obrázek, jenž se vryje fanouškům do paměti, byla situace, kdy Taker stoupl na kladivo v momentu, když jej chtěl Triple H sebrat ze země. Ve chvíli, kdy HHH znovu zaútočil na Takera kladivem, ale Deadman tento pokus zmařil, kladivo chytil a zakroutil hlavou, bylo jasné, že nastane konec, a také že nastal.

Tohle sice nebylo „jednou za život“, ale slovy marketingových klišé se jednalo o „konec éry“, „zápas roku v WWE“ a moment, na který budou věrní fanoušci této společnosti ještě hodně dlouho vzpomínat.

Nejlepší na světě je chovatel Anakondy
Poté, co týmový zápas skončil ve prospěch Johnnyho Laurinaitise, nový šéf WWE učinil hned první rozhodnutí ještě před titulovým zápasem WWE, které zahrnovalo CM Punka. Jejich zákulisní setkání bylo dobré provázání příběhu z minulosti. Do utkání se přidala nová podmínka, a sice když Punk bude diskvalifikován, prohraje titul.

Chris Jericho jej jako správný záporný wrestler v úvodu provokoval. Punk skvěle prodával frustraci, ale možná to působilo až příliš okatě, když bral židli do ringu a odmítal poslouchat rozhodčího, přestože mu bylo jasné, že to je nejlepší cesta do pekla. Oba se snažili nasadit vysoké tempo, mít velmi těsná počítání, rychlé výměny a kontry. Jeden ze zajímavých kontrů přišel na provazech, když Jericho vystihl moment při Punkově Hurricanraně a nasadil mu Walls of Jericho.

Zkrátka a dobře, tento duel neukradl show a jistojistě nezboural ani stadion.

Finišery přišly dle mého názoru poměrně rychle na povrch v tomto utkání. Jak Codebreaker, tak Go-To-Sleep vyzněly do prázdna. Naopak, poslední minuty stupňovaly tenzi. Závěr byl excelentní, zejména Punkovo posunutí doprostřed ringu při Anaconda Vise. Díky tomuto momentu je to silné vítězství pro šampiona WWE, který už může na sto procent být považován za hlavní tahák WWE pro letošní rok. Kredit také patří Jerichovi za to, že pomohl Punkovi toho dosáhnout. Měli spolu velmi dobrý zápas, ale obávám se, že na něj lidé nebudou tolik vzpomínat jako na Hell in a Cell. Zkrátka a dobře, tento duel neukradl show a jistojistě nezboural ani stadion.

Jednou za život – zklamání nebo částečný úspěch?
Obavy, že předzápasové slavnosti budou skoro delší, než  hlavní zápas večera, se naplnily. Zdálo se, že na MGK i Flo Ridu diváci moc nereagovali, pouze takovým standardním potleskem a pokřikem. MGK se odhodlal se živým mikrofonem říci dokonce i svůj názor k tomuto zápasu, když mluvil o outsiderovi (Cena), který nařeže egoistovi (Rock). Neznělo to, jako kdyby měl povoleno něco takového říct. O to lepší bylo, že to řekl.

Ač na začátku stříhal scientific wrestling, kromě toho nevypadal věrohodně a Cena mu musel hodně pomáhat.

Zápasu předcházel očekávaný a intenzivní moment stanutí tváří v tvář. Reakce publika před začátkem byla zřejmá – Rock je favoritem, Cena bude vybučen. Utkání ale nemělo plynulý průběh. Spíše jsem z něj měl pocit, že se pouze opakují některé stejné fragmenty jako při duelu Austina a Rocka z WM19. The Rock byl sice ve výborné fyzické formě, ale v zápasové – to už je jiná řeč. Ač na začátku stříhal scientific wrestling, kromě toho nevypadal věrohodně a Cena mu musel hodně pomáhat. Osm let absence je zkrátka znát.

Nejhorší ze všeho ale byly páky a zámky od obou, které bohužel pro WWE byly taktéž zabírány kamerou zblízka. Společnost snad ani nemohla žádat po fanoušcích, aby věřili tomu, že Rocka i Cenu to alespoň trochu bolí. The Rock například při Sharpshooteru netlačil ani na záda, ani na nohy (ne, že by jindy tlačil, ale teď to bylo markantní). Cena při STF zase držel ruce jen kolem Rockovy hlavy. Místy to skutečně bylo až trochu úsměvné a nerealistické.

Korunu tomu nasadil podprůměrný konec. Cena se zachoval trochu jako heel, když se pokusil ukrást People’s Elbow, ale místo toho narazil do Rocka a jeho Rock Bottom, které se však vůbec nevyvedlo. Mám takový dojem, že v tom měl prsty právě Rock, jenž trochu zapomněl, co má udělat.

Zvoraný konec a výhra pro Rocka v nepřesvědčivém zápase, který ale svojí propagací nikdy nezapadne v historických análech společnosti. Utkání nebylo zklamáním, protože očekávání nebyla z hlediska kvality zápasnických chvatů (párkrát zaznělo hlasité skandování „Same old shit“) vysoká, a to i s přihlédnutím k Rockově absenci. Propadák to tedy nebyl, ale podívat se na něj podruhé ze záznamu, to bych už asi neměl zájem.

Fanoušci dali během WrestleManie jasně najevo, jak se cítí a co mají za názory. WWE by je měla poslouchat, protože jinak to může být průšvih.

Fanoušci dali během WrestleManie jasně najevo, jak se cítí a co mají za názory. WWE by je měla poslouchat, protože jinak to může být průšvih. Zatímco prodejnost tohoto pay-per-view a všeho kolem bude vysoká kvůli protlaku a propagaci, nebude však divu, kdyby prodejnost a zájem klesly kvůli nedobře nabookované akci, která nevyzněla impozantně. Co naplat, Money in the Bank chybí jako sůl (podruhé v řadě nebyl na WrestleManii a podruhé v řadě se WM moc nevyvedla).

Akce nabídla ovšem na druhé straně zápas, který už nikdo nikdy neuvidí a který byl výjimečný nejenom tím, že ho odkomentoval Jim Ross. Mě osobně Hell in a Cell velmi překvapil a celou jinak ne moc výraznou show všech show zachránil.

Týdny a měsíce budování, propagace a lákadel jsou u konce a v neděli 1. dubna vypukne největší sportovně-zábavní akce roku. Zápasy jsou vypsány, zbývají už jen poslední názory, predikce a zodpovězení otázky, proč by měl/a vyhrát ten/ta či onen/ona.

(1) Kelly Kelly & Maria Menounos vs. Beth Phoenix & Eve Torres
Proč by měla vyhrát dvojice Kelly a Menounos?
I přes její nedávné zranění musí být Maria Menounos v tomto utkání chráněna. Byť není wrestlerkou, je celebritou, která má nepsané výsadní právo vypadat za jakoukoliv cenu dobře. Na druhou stranu u Marie se to nemusí moc předstírat, protože je skutečně talentovaná. Její a Kellyina výhra je důležitá zejména pro marketingové účely. Existuje šance, že by Maria mohla odpočítat Beth po nějakém šťastném roll-upu a tím nejen překvapit fanoušky, ale také připravit si půdu pro případný titulový duel, kde by ovšem Beth měla dominovat.

Absolutně nechápu, proč Eve nyní straní Beth a kam zmizela Natalya. Vysvětlení, že Natalya působila jako tréninková soupeřka Beth, aby se šampionka mohla připravovat na WrestleManii, je nedostatečné. To, že Eve Torres je nyní nejproradnější divou v WWE, automaticky neznamená, že Beth z ničeho nic bude dávat přednost tag teamu s Eve než s Natalyí. Možná za to můžou prdy, ale je to spíš klasická nelogická kravina, jež se občas objeví v WWE.

(2) Team Teddy vs. Team Johnny
Proč by měl vyhrát Team Johnny?
John Laurinaitis odvedl vynikající práci od doby, co si nechal dát pěstí od Johna Ceny na Money in the Bank. Jeho působení ve funkci prozatímního generálního manažera pondělního RAW a viceprezidenta Talent Relations (respektive opačně, aby mě Otunga nežaloval) bylo úspěšné. Snažil se vystupovat jako spravedlivý manažer, ale jakožto excelentní záporná postava úplně okatě skrýval své nekalé úmysly, které nikdy nebyly plně vysvětleny, což přidává na zajímavosti této osoby.

Na druhé straně zmizel ze soupisky Teamu Johnny Christian, což není ani tak velká ztráta, jako spíše lítost směrem ke Christianovi, pokud je znovu zraněný.

Teddy Long je ve funkci velmi dlouho a přestože vystupuje jako pohodář a prakticky nedělá žádné chyby, stagnace jeho charakteru už doznává podstatné délky. Jednoduše to chce změnu. Představa, že Johnny bude mít pod palcem oba pořady, se mi jeví jako zajímavá. Co se týče zápasu, očekává se klasický spotfest s nejlepšími chvaty všech zúčastněných. Pokud má Team Johnny vyhrát, měl by úspěch opřít o naprostou dominanci Marka Henryho, kterému se bude snažit vyrovnat Great Khali, ale to se nepodaří.

Utkání postrádalo větší jméno, dokud nebyl odtajněn Booker T jako nečekaný šestý člen Teamu Teddy. On a Zack Ryder určitě budou mít největší ovace v Miami a na tom je potřeba stavět. Na druhé straně zmizel ze soupisky Teamu Johnny Christian, což není ani tak velká ztráta, jako spíše lítost směrem ke Christianovi, pokud je znovu zraněný. Na obrazovkách však nebyl dlouho a jeho přidání a posléze odebrání na poslední chvíli nikterak neuškodí.

(3) Randy Orton vs. Kane
Proč by měl vyhrát Kane?
I když se pro Ortona rýsuje další šance na titul po WrestleManii, v tomto utkání by měl vyhrát Kane. Jeho vzkříšení bylo úspěšné během sporu se Cenou, kdy používání staronové postavy maskovaného Kanea se chytře dávkuje. Následně si vybral Ortona, kvůli kterému vlastně započal svoji cestu mezi démony. Prohrát s ním opět by bylo obětování celé této cesty. Randy Orton, ač by si to možná moc přál, tady nepotřebuje vyhrát, aby získal další velký profilový spor. Nutno říci, že právě „Apex Predator“ přestal být letos zajímavý a je na čase se zaměřovat na drobné nutné změny ve svém vývoji.

(4) Cody Rhodes vs. Big Show
Proč by měl vyhrát Cody Rhodes?
Nedokážu si představit, že by se z Big Showa stal Interkontinentální šampion a stejně tak si nedokážu představit, že by tento obr chtěl prosadit sám ze sebe na sklonku kariéry před mladým a talentovaným Codym Rhodesem, který by tak navázal na loňskou úspěšnou WrestleManii. Stačí si vzpomenout, jak Show vehementně prosazoval na konci roku 2006, aby jej CM Punk porazil a vyřadil jako prvního v Elimination Chamber zápase, ale nakonec byl přehlasován vedením.

Na druhou stranu, pokud by přišel o IC titul, mohl by jít o stupínek výše a směřovat své kroky k hlavním tahákům Smackdownu.

Průběh sporu ovšem nasvědčuje, že Big Show dostane satisfakci za týdny zesměšňování a zejména pak satisfakci za to, že dlouho čekal na vítězství v utkání jeden proti jednomu. Bude to jeho dvanáctá WrestleMania a možná jedna z posledních. Solidní výhra nad Showem by Codymu pomohla. Na druhou stranu, pokud by přišel o IC titul, mohl by jít o stupínek výše a směřovat své kroky k hlavním tahákům Smackdownu (nedokážu si představit, že by byl v RAW).

(5) Daniel Bryan vs. Sheamus
Proč by měl vyhrát Sheamus?
Daniel Bryan má za sebou úspěšné období, lidé v WWE už ho rozpoznávají, protože jenom skvělý zápas bez nějaké osobnosti se ve velké hale ztratí. Toto Bryana málem postihlo v loňském roce, ale naštěstí zapracoval na prezentaci svého charakteru a v momentě, kdy bylo rozhodnuto, že bude zápornou postavou se urval ze řetězu. Jeho pokřikování „YES!“ pokaždé, když přichází nebo vyhraje zápas, zůstane všem nadosmrti zaryté pod kůží. Hezké je, že Bryan nedávno prohlásil inspiraci tohoto pokřikování, kterou našel v UFC u jednoho konkrétního fightera.

Sheamus není jenom na koni, on je na více koních, protože má neskutečný lauf, reakce publika na něj jsou stále hlasitější, a navíc je dobrým reprezentantem společnosti i díky svému unikátnímu vzhledu. Po loňském špatném roce, kdy ani nebyl na WrestleManii, se dal do kupy, změnil spoustu věcí na sobě a vedení i díky vlivu Triple H mu to oplácí. Nicméně Keltský válečník si zaslouží takovýto kredit. Vyhrál Royal Rumble a od té doby jede jako namazaný stroj.

Kdyby Sheamus na WrestleManii prohrál, byl by to útlum. Daniel Bryan už nemusí vyhrát, svůj moment na WrestleManii má a je jisté, že společnost s ním nadále počítá, nicméně svoji cestu by měl po této akci směřovat jinam. Nadále si myslím, že utvoření tag teamu The Mize a Daniela Bryana na několik měsíců může být prospěšné pro oba dva, zejména pro Bryana, protože díky Mizovi se bude moci prezentovat jako primadona.

A nikdo se už potom nebude ptát, co že to vlastně Jericho o Punkově otci a sestře řekl.

(6) CM Punk vs. Chris Jericho
Proč je úplně jedno, kdo tady vyhraje?
Mnozí mohou namítat, že Jericho se vrátil a hned za chvíli dostal titulový zápas. Jenomže Chris pracoval a pracuje pro společnost tak tvrdě, že ta by mu takovouto poctu nedala jen tak. Spor  Punka a Jericha je pro mnohé fanoušky snový a je úplně jedno, jaký příběh za tím vězí. I když je samozřejmě žádoucí vztahy před utkáním trochu okořenit, nakonec to bude duel v ringu, který zbourá stadion v Miami. A nikdo se už potom nebude ptát, co že to vlastně Jericho o Punkově otci a sestře řekl.

Zápasu bych dal klidně dvacet až pětadvacet minut a z Jerichových tweetů je patrné, že si věří na „ukradení“ show podobně, jako tomu bylo se Shawnem Michaelsem na WM19 v roce 2003. Tehdy ale šel zápas až příliš dlouho a vedení s tímto nedodržením přibližné délky nebylo příliš spokojeno. Jenomže Jericho je nyní v odlišné situaci. Do zápasu vstupuje jako megahvězda, která je známá i mimo wrestling.

Zatímco Jericho má šanci na nápravu po nevydařeném titulovém hlavním taháku z WM18 v roce 2002 proti HHHovi, CM Punk má první příležitost být ve středu pozornosti na WrestleManii, i když akci zakončovat oba nebudou. Punk i Jericho jsou ve výborné fyzické kondici, první jmenovaný navíc v posledních týdnech ještě vyrýsoval břicho a je o něco namakanější než dřív. Chris má ohromnou fyzičku a poctivě trénoval. Kdyby Punk obhájil, jeho spor s Jerichem by se musel protáhnout, protože by neměl s kým mít zajímavé rivalství. Kdyby Jericho získal titul do svých rukou a do léta by o něj přišel kvůli očekávanému dalšímu odchodu, naskytla by se spousta možností, jak dát fanouškům dříve neviděné zápasy. Zde ovšem není tolik podstatné, kdo vyhraje.

(7) Undertaker vs. Triple H
Proč bude vítězství jednoho či druhého působivé a epické tak či tak?
Dovolím si tvrdit, že pro tento zápas má převahu tábor fanoušků, který jednoznačně stojí za udržením šňůry neporazitelnosti. Už jen představa, že se skóre protáhne na 20:0, je sama o sobě lákavá. Na druhé straně, kdo jiný (kromě Shawna) by měl potenciálně ukončit šňůru, když ne HHH? Muž, se kterým má Taker nejobsažnější historii ze všech aktivních wrestlerů a se kterým se v neděli utká na WrestleManii už potřetí.

Deadman hodlá vypustit případně i duši, aby uspokojil i ty nejnáročnější fandy, zvyklé na tři poslední fenomenální představení.

Pokud by vyhrál Triple H, bylo by to bezesporu terno. Samozřejmě že velmi záleží na volbě typu ukončení. A zde hraje velkou roli postava Shawna Michaelse coby speciálního rozhodčí. Jakým směrem se bude utkání ubírat, záleží hlavně na HHHovi a Michaelsovi. Při Takerově nejasném zdravotním stavu je velice rizikový zápas v Hell in a Cell, ale není možné se domnívat, že by kvůli něčemu takovému chtěli oba dva ukázat třeba jen deset minut. Deadman hodlá vypustit případně i duši, aby uspokojil i ty nejnáročnější fandy, zvyklé na tři poslední fenomenální představení. Dle mého názoru půjde o zápas, na který se bude dlouho vzpomínat.

(8) The Rock vs. John Cena
Proč by měl vyhrát John Cena?
Není třeba diskutovat o tom, kolik lidí fandí Rockovi a kolik lidí záměrně vybučí Cenu. Podstatné je, že dát výhru Rockovi by byl opravdu velký šok. Nejde o skutečnost, že Rock se vrací po dlouhých osmi letech do ringu jako zápasník na WrestleManii, ale jde o charakter Johna Ceny. Při jeho snaze propagovat a vést tento zápas do bodu, kdy už v podstatě neexistuje nic nového, co by se dalo uvést, by se následná prohra dala brát jako krok zpátky. Cena v příběhu hovoří o tom, že výhru potřebuje, protože jinak ztratil deset let. Toto prohlášení není vůbec od věci.

V samotných konfrontacích John působil přirozeněji a v podstatě odůvodnil všechno, kvůli čemu na něj fanoušci bučí. Hlavní pointa, která rezonovala se vším, byla věta, že The Rock působil v Attitude éře, kdy mluvit sprostě a chovat se tak bylo cool, ale on byl v WWE i v době, kdy „povolání“ hvězdy WWE nebylo moc populární, když poukázal na nepříliš úspěšné roky ve společnosti pro všechny wrestlery a obecně pro celý průmysl.

John Cena si mě vystupováním v tomto sporu získal a věřím mu všechna slova, o kterých mluvil. Čert vem bídný nostalgický rap (ve smyslu času a pointy). Jeho přirozené chování a reakce na cokoliv, co se děje, udělaly ze zápasu kult. The Rock nepotřebuje porazit Cenu, aby završil svoje generační skalpy na WrestleManii (Hogan, Austin a Cena). Navíc i přes titulek „jednou za život“ se nabízí odveta, pokud by Cena vyhrál. V každém případě bude utkání s největší pravděpodobností ekvivalentem toho, co se stalo na WM18 mezi The Rockem a Hulkem Hoganem. Bude to klasický legendární moment.

Čtyři hlavní zápasy budou udávat celkové tempo WrestleManie. Nejsou to ovšem pouze profilové a marketingové duely, které plní důležitou roli na soupisce placené akce. Neméně důležité jsou tzv. doplňkové mače, které mají většinou za úkol navnadit diváky a hlavně je neodradit od sledování dalšího průběhu. Navíc je to každý rok šance pro méně prosazované wrestlery, jak se zviditelnit. Zatímco v loňském roce se to moc nepovedlo, letos alespoň existují doplňkové zápasy, o které by divák mohl jevit zájem.

Cody Rhodes vs. Big Show
Mistrem doplňkových zápasů je Big Show. Jeho spor s Codym Rhodesem dostal základ ve zesměšňování velkého wrestlera ze strany Rhodese za to, že má ostudné momenty z historie WrestleManie. Během jedenácti velkých akcí v kariéře WWE prohrál Big Show všechna utkání, kde byl sám za sebe. Naopak, v tag teamových střetnutích nenašel on a jeho parťák konkurenci. Za sebou má pouze dva hlavní taháky, přičemž onen z roku 2000 patří mezi jeho nejvýznamnější, neboť byl v ringu přes třicet minut v rámci Fatal 4 Way zápasu.

Není pravdou, že si Big Show dělá jen ostudu na WrestleManii. Nebýt jeho, nikdy nebude účast Floyda Mayweathera v WWE tak úspěšná. Nebýt jeho, nedostane John Cena v roce 2004 takové prosazení (Big Show v podstatě z něho udělal hvězdu díky WrestleManii XX).

Po několik týdnů si IC šampion dělal tak velkou legraci z Big Showa, že na WrestleManii budou chtít fanoušci vidět vymlácení jeho duše z těla.

Cody Rhodes naopak pokračuje ve stoupání vzhůru. Zatímco vloni prodělal zásadní změnu gimmicku v kariéře a porazil Reye Mysteria, letos se nadále drží jako jeden z nejdéle kralujících Interkontinentálních šampionů v historii, a coby záporný zápasník je velice uvěřitelný. Po několik týdnů si IC šampion dělal tak velkou legraci z Big Showa, že na WrestleManii budou chtít fanoušci vidět vymlácení jeho duše z těla. Zápas může velmi příjemně překvapit.

Randy Orton vs. Kane
Oba jsou v současnosti příliš velkými jmény, aby figurovali „jenom“ v nějakém tag teamu a současně není ze strany společnosti možné je nechat jen tak na střídačce pro WrestleManii. Tvůrčí tým tak přišel s příběhem, aby oba dva dostatečně zaměstnal. Poté, co Kane trávil pár měsíců obtěžováním Johna Ceny a narušováním jeho klidu, zaměřil se na Ortona, který měl zdravotní problémy a nejasný cíl svého charakteru.

Přišlo se s docela nosným pozadím, kdy vloni v létě spolu Orton a Kane (ještě bez masky) svedli Street Fight, který Randy vyhrál. Před tímto zápasem Kane ze zákulisí povídal, jak se poslední měsíce stával více člověkem a že to je nyní u konce a první obětí bude právě Orton. Jenomže Kane prohrál, a když mu Randy podával ruku na důkaz respektu, Kane pod vlivem své lidskosti podání přijal, a uznal, že Randy byl ten večer lepší. Pak se stáhl do ulity, vyléčil si bolístky, vzal dovolenou a vrátil se s maskou a hněvem.

Kane si tedy ve své novější verzi vybral Ortona jako další oběť z důvodu, že on je jeho poslední připomínkou na lidství a musí jej tak vyprovodit ze svého světa, aby se naplno stal opět monstrem. Ač to může znít jakkoliv úchylně, dává to smysl a pro směr Kaneova gimmicku to je důležitý podnět. Naopak bych tady chtěl pochválit společnost, že pro tentokrát neignorovala minulost a zakomponovala ji do příběhu, který se tak psal dobrých osm měsíců.

Upřímnost se ještě dá pochopit, ale proč musí veřejně pohřbít své kolegy a dát je na nižší stupeň než sebe jenom proto, že on nemá titulový zápas?

Co na tom trochu zamrzí je skutečnost, že Randy Orton poskytne zhruba deset dnů před největší akcí roku rozhovor a v něm prohlásí, že jeho zápas s Kanem je důležitější než titulový duel mezi Sheamusem a Danielem Bryanem, a proto by společnost měla upřednostňovat jeho utkání před titulovým a dávat jeho propagaci více prostoru v televizi. Upřímnost se ještě dá pochopit, ale proč musí veřejně pohřbít své kolegy a dát je na nižší stupeň než sebe jenom proto, že on nemá titulový zápas? Orton bývá v tomto kontroverzní. V minulosti si na takovéto chování stěžovali i wrestleři, nejznámější incident se odehrál s Mr. Kennedym alias Mr. Andersonem, nyní v TNA. Tohle chování by WWE neměla tolerovat.

Team Teddy Long vs. Team John Laurinaitis
Dlouho se přemýšlí, co udělat s generálním manažerem RAW, až se vymyslí příběh, že bude pouze jeden šéf, který dohlédne na oba nejdůležitější pořady, RAW i Smackdown. Po WrestleManii to bude pouze jeden muž, Teddy Long nebo John Laurinaitis. Jejich rivalita, byť trochu pozdě vytažená na povrch, alespoň dává smysl funkci generálního manažera. V současné době není potřeba mít dva, když borci ze Smackdownu mohou oficiálně vystupovat i v RAW.

Teddy Long byl poprvé jmenován do funkce generálního manažera Smackdownu v roce 2004 a s krátkou přestávkou tuto činnost vykonává již velmi dlouho. Za tu dobu si vytvořil vztah s fanoušky modrého pátečního pořadu. John Laurinaitis figuroval až do loňského léta pouze v zákulisí jako viceprezident Talent Relations, ale od svého působení v RAW si vypěstoval u fanoušků v hale velmi silný a návykový odpor. Půjde tedy o klasickou bitvu hodného proti zlému.

Naštěstí ale generální manažeři nepůjdou proti sobě v zápase, ale sestavili si šestičlenný tým, což dává wrestlerům, na které se nedostalo, velkou šanci, jak mít svůj moment na WrestleManii. Na straně Johnnyho vystupují kapitán David Otunga, Mark Henry, Dolph Ziggler, Jack Swagger a Christian. Teddyho budou zastupovat kapitán Santino Marella, Kofi Kingston, R-Truth, Zack Ryder a Great Khali, přičemž jejich oficiálním maskotem je Hornswoggle. Znamená to tedy, že týden před WrestleManií ještě zbývá odtajnit posledního člena v obou týmech.

Zápas by rozhodně neměl být ukvapený a měl by dostat adekvátní časový prostor s ohledem na počet účastníků a na zápletku, která nevyžaduje zrovna co nejrychlejší rozuzlení. Fanoušci mají alespoň možnost přemýšlet, jaké to bude za Teddyho nebo Johnnyho, co se změní a co zůstane stejné.

Maria Menounos & Kelly Kelly vs. Beth Phoenix & Eve Torres
Každý rok je na WrestleManii nějakým způsobem zapojena celebrita. WWE se tentokrát dohodla na opětovné spolupráci s Marií Menounos, která na společnost zapůsobila, když jednou zápasila v RAW. Toto utkání kromě nalákání klasických společenských a bulvárních médií v USA nemá jako jediné žádný hlubší příběh. Nejzajímavějším článkem je pochopitelně Eve Torres, která prochází fantastickou transformací v největší svini společnosti. Naopak Beth Phoenix je hůře a hůře stravitelná a těžko říct, zda je to její vina nebo nedorozumění ohledně směru její postavy.

…zatímco HBK se ukazuje jako poblázněný důchodce, který chce dosáhnout svého za každou cenu a chce tak nasytit hladové ego.

Vývoj ve čtyřech hlavních zápasech
The Rock definitivně vyrovnal skóre v konfrontacích na 2:2 poté, co absolutně slovně přejel Johna Cenu a nenechal ho vydechnout. Kromě další lekce, jak vypointovat svůj vlastní řečnický segment, The Rock ukázal, jak vytěžit z minima maximum. Po utkání Ceny s Henrym měl Rock podle svých slov připraveno překvapení pro Johna. Tím bylo „pouhopouhé“ Rock Bottom pro Henryho jako ukázka toho, jak je na zápas připravený. Na druhé straně je potřeba vyseknout poklonu Cenovi, jak výborně zvládl svůj duel s Markem a excelentně prodával dominantní a brutální sílu svého soupeře.

Undertaker, Triple H a Shawn Michaels byli tentokrát v jednom ringu dohromady. Děj směřoval tam, kde HHH a Taker strhávají pozornost na sebe, zatímco HBK se ukazuje jako poblázněný důchodce, který chce dosáhnout svého za každou cenu a chce tak nasytit hladové ego.

CM Punk poprvé promluvil od doby, co jej Chris Jericho uzemnil šokující zprávou o jeho otci. Punk pojal svůj proslov energicky se závěrem, že jeho otec překonal své démony a že on je na něho hrdý. Jericho vytáhnul tentokrát něco úplně nového, a sice sestřinu závislost na drogách. Má se za to, že Punk přijde do zápasu tak frustrovaný, že nebude schopen se soustředit na to podstatné, a to je obhájit titul, a tím tak usnadní práci svému soupeři. Má před sebou ještě poslední týden, aby zamíchal kartami.

Daniel Bryan si užívá záře reflektorů, protože svoji otravnou personu dotáhl k dokonalosti. Z AJ udělal naprostou loutku a odmítá se postavit čelem k Sheamusovi, svému protivníkovi na WrestleManii. Ten je naopak v naprosté pohodě a odhodlaný sebrat Bryanovi titul.

Nadcházející sobotu bude vydán závěrečný díl wrestlingového adventu, který sesumíruje všechny zápasy, a u každého se zamyslím, proč by měl vyhrát ten a proč by měl vyhrát onen.

Letošní WrestleMania má dva netitulové hlavní taháky. Může ji to v konečném součtu uškodit?

Sotva. Když máte v obou titulových zápasech, u kterých bývalo zvykem, že jsou hlavním tahákem a zakončují show, tak skvělé pracanty, jakými jsou Sheamus, Daniel Bryan, CM Punk a Chris Jericho, neúspěch je takřka nemožný. Samozřejmě, že v tom hraje role mnoho faktorů včetně vymezeného času, volby writerů a Vince, kdo nakonec bude vítězem, ale co se týče průběhu utkání, ten bude v režii čtyřech zmíněných.

Chris Jericho vs. CM Punk
Tento spor má zárodek zakořeněný mnohem víc do minulých let, než by se na první pohled mohlo zdát. V době, kdy se Chris Jericho rozhodl znovu odejít z WWE a věnovat se jiným projektům a rodině, se CM Punk potýkal se zdravotními problémy a taktéž s nejasným cílem. Od prozatímního komentátora se najednou dostal k vůdci umírající frakce Nexus. Krátce nato začaly malinkaté, ale zcela zjevné mini války na sociálních sítích mezi ním a Jerichem.

Chris, který je mistrem takovýchto tajemně se rozvíjejících sporů, uštědřil první štiplavou poznámku na Twitteru a bylo vymalováno. Fanouškům se zdálo být jasné, že v momentu, kdy se Jericho (ač to vehementně sám popíral) rozhodne vrátit do WWE, jeho prvním protivníkem nemůže být nikdo jiný než Punk. Hraná nevraživost ze strany Jericha se začala více uvolňovat poté, co se Punk stal druhým Stevem Austinem a začal z vysoka kálet na autoritu. Zejména poté, co se na obrazovce prohlásil za „nejlepšího na světě“, bylo zjevné, že tento element bude předmětem budoucího sporu.

Jeho návratovému příběhu očividná změna na poslední chvíli ze strany vedení mírně uškodila, ale pravý konec světa tak, jak jej známe, teprve měl nadejít.

Ač Jericho dokonale zahlazoval stopy, které by vedly k odtajnění, že se vrací zpět, mysteriózní klipy s dětmi prohlašovaly, že 2. ledna 2012 začne konec světa tak, jak jej známe. Bylo opravdu těžké v tomto sdělení nacházet cesty k Jerichovi, ale nakonec tyto klipy skutečně patřily k jeho dalšímu návratu.

Poté, co dlouhé týdny vůbec nemluvil a pouze si hrál s fanoušky a jejich emocemi, konečně promluvil, že konec světa nadejde na Royal Rumble. Jenomže tam byl Chris Jericho vyřazen jako dalších osmadvacet mužů a vítězem se stal Sheamus. Jeho návratovému příběhu očividná změna na poslední chvíli ze strany vedení mírně uškodila, ale pravý konec světa tak, jak jej známe, teprve měl nadejít.

Jericho se nakonec vyjádřil, napadl Punka a na spor bylo zaděláno. Jako svůj důvod návratu uvedl, že viděl na obrazovce WWE viděl spoustu pozérů napodobujících právě jeho (uvedl například R-Trutha, Kofiho Kingstona nebo The Mize), ale nejvíce mu vadil CM Punk, který o sobě prohlašoval, že je nejlepší na světě, přičemž Jericho to o sobě tvrdil mnohem dříve.

Punk v posledních měsících nebyl tak kontroverzní a společnost jej chtěla spíše uvést do jasnější kladné role. Navíc s blížící se WrestleManiíí chtěla a chce WWE propagovat spíše Cenu a Rocka, kteří podle názoru lidí ve vedení přitáhnou více diváků než Punk a spol. Titulový zápas na WrestleManii mezi nimi se stal oficiální, když Punk obhájil titul v Elimination Chamber a Jericho vyhrál Battle Royal a statut hlavního vyzyvatele.

Punkovým kontrem na všechny tyto urážky byla hlavně skutečnost, že chce ukrást show na WrestleManii bez jakýchkoliv příkras. Nezapomněl si však trochu píchnout do Jericha v souvislosti s jeho aktivitami směřujícími k taneční soutěži, které se Chris účastnil. Po několika fyzických útocích však přišel hlavní úder pro tento spor, aby se posunul do osobnější roviny. Jericho při RAW z 12. března vytáhl kauzu Punkova otce.

Prohlásil, že Punkův otec je alkoholik, a proto je Punk takový, jaký je, proto má všechna tetování na sobě a je sarkastický a anti-autoritativní. Všechno to dělá proto, aby zastínil skutečnost, že alkohol koluje v jeho krvi, ať už chce nebo nechce. Z tohoto důvodu vehementně hlásá do světa, že je Straight Edge a stojí si za tím. Jericho tímto pořádně udeřil, Punk na to nic nedokázal říct a svět WWE se nyní ptá, jak Punk odpoví, až se rozhodne promluvit.

Poslední obrat tohoto sporu je buď vřele přijímán, nebo kritizován. To už je vcelku normální, pokud se díváte na tak velkou společnost, jakou je WWE. Společnost musela počítat s následky, které se projeví po zveřejnění této informace. Někteří to odsuzují z důvodu, že WWE je nyní společnost pro rodinu a neměla by tedy vytahovat problematiku alkoholismu na povrch. Já jsem ovšem zcela pro tento typ sporu.

Vezmeme-li spor Punka s Hardym z roku 2009, ten byl úspěšný nejen kvůli zápasům, ale hlavně kvůli tomu, jakých témat se dotkl.

Chris Jericho a CM Punk určitě patří mezi borce, kteří si v zákulisí mohou říct, co se jim nelíbí. Proto je očividné, že Jericho i Punk s touto osobnější rovinou souhlasili, či s tím možná dokonce přišli sami. Spor pouze na základě hádky, kdo může o sobě říkat, že je nejlepší na světě, opravdu nestačí, když jde o WrestleManii. S Punkem a Jerichem máte téměř stoprocentní jistotu, že samotný zápas bude více než dobrý. A proto, když k tomu ještě přidáte příběh, který se dotkne mnoha lidí, máte zaděláno na klasiku.

Myslím si, že problematika alkoholismu by se neměla skrývat, ať už vysíláte pořad vhodný pro celou rodinu nebo ne. WWE nemůže nikdy skrývat svoji minulost a každému je jasné, že wrestlingové prostředí dříve bývalo hlavně o sexu, drogách a alkoholu, takže neventilovat jeden z těchto segmentů na obrazovce, obzvláště když má reálný podklad, je pokrytectví. Vezmeme-li spor Punka s Hardym z roku 2009, ten byl úspěšný nejen kvůli zápasům, ale hlavně kvůli tomu, jakých témat se dotkl.

Když WWE vede kampaň proti šikaně, bylo by hloupé, kdyby se nevěnovala i tomuto. Navíc, pokud chce společnost mít ze CM Punka jednoho z největších klaďasů, tak dát jej proti Jerichovi, který dokáže jako jeden z mála proti sobě popudit celou halu během jednoho večera, a dát divákům cítit Punkovu vnitřní bolest kvůli jeho minulosti, to jsou prostředky, jak toho docílit. Podle mého názoru je tedy více než správné, že WWE zabrousila do tohoto tématu. Nejen, že Jerichův proslov na velké obrazovce byl dech beroucí a velmi uhrančivý, ale WWE si tak zadělala na další tzv. „must-see“ zápas na WrestleManii.

Zatímco pro CM Punka je to první hlavní tahák na WrestleManii v kariéře, Chris Jericho má šanci na reparát, když naposledy obhajoval Undisputed Title na WrestleManii 18, kde prohrál s Triple H a v té době ztratil v očích společnosti důvěru táhnout celou WWE. Je to již deset let a nyní možná poslední možnost pro Chrise, jak být v hlavním taháku a odejít z něj jako hrdina. Jericho toho chce určitě dosáhnout, obzvláště když byl ze své první Undisputed šampionské éry zklamaný.

Sheamus vs. Daniel Bryan
Pro oba je to premiéra v hlavním taháku o titul na WrestleManii. Zatímco Sheamus vyhrál Royal Rumble a vrátil se tak mezi elitu, ze které v loňském roce vypadl, Daniel Bryan přišel ke slávě postupně. Když vyhrál kufřík na Money in the Bank, prohlásil, že jej zpeněží až na WrestleManii. Jak už to v WWE bývá obvyklé, došlo k několika změnám a Daniel kufřík zpeněžil ještě v roce 2011 na úkor Big Showa a bylo zjevné, že míří mezi záporáky.

K tomu se na obrazovce přidala A.J. coby jeho nová přítelkyně, jež ho bezmezně miluje, a na světě byl nový spratek.

Daniel nemohl přesvědčit jinak, než svoji technickou vytříbeností v ringu, protože jeho proslovy patřily k podprůměrným. Aby o něho zarytí fanoušci WWE vůbec jevili zájem, museli mu dát nějakou vhodnou osobnost, která by diváky donutila se o něj více zajímat. Proto přišel příběh s jeho neustálým lišáckým utíkáním z výzev, které činili dva obři ve Smackdownu, Mark Henry a Big Show. K tomu se na obrazovce přidala A.J. coby jeho nová přítelkyně, jež ho bezmezně miluje, a na světě byl nový spratek.

Zpočátku jeho dlouhé proslovy o tom, jaký je idol pro všechny kvůli své disciplíně a veganství, byly únavné a neměly žádnou pointu, nicméně v poslední době na sobě Daniel opravdu zapracoval a divák mu tak může začít věřit. Nejen, že ho Henry i Show v ringu i mimo něj prodávají (kupříkladu Big Show, když Bryan po něm hodil židli a kopnul jej Dropkickem do kolena), ale Bryan nevypadá jako klasický otravný heel, který vždy najde cestu ven, ale zároveň je hrozbou v ringu. Jeho submission manévry začaly být brány vážně.

Pro Daniela je štěstím, že původně plánované zpeněžení kufříku na WrestleManii se nakonec odehraje, ale v opačném gardu, protože Bryan už světovým šampionem je a titul bude obhajovat proti Sheamusovi. Keltský válečník má za sebou zkušenosti z WrestleManie proti Triple Hovi, ale poté, co neprožil zrovna nejlepší rok 2011, má před sebou famózní rok 2012, kdy je prosazován jako jeden z hlavních klaďasů. Jeho šňůra vítězných utkání je věrohodná a zejména jeho zápasy mají velkou kvalitu v posledních týdnech. Za zmínku stojí duely s Dolphem Zigglerem, Codym Rhodesem nebo Chrisem Jerichem při posledním Smackdownu.

Sheamus je výborný pracant v ringu. Psychologicky se podobá HHHovi, který je podle očekávání jeho velkým podporovatelem. Nicméně když bude s Danielem v ringu, může být v klidu, že se nestane žádné fiasko, neboť Bryan dokáže z protivníka vytřískat hodně a způsobit tak, že vypadá mnohem lépe, než ve skutečnosti je. Pokud jde o příběh, tento spor je nejméně propracovaný, neboť nemá zatím žádné opodstatnění a společnost má v něj nejmenší důvěru ze čtyř největších a ohlášených zápasů.

Vývoj sporu Rocka a Ceny
The Rock úspěšně dohnal manko 1:2 na konfrontace proti Johnu Cenovi. Když došlo na avizovaný souboj „rockového koncertu“ proti Cenově rapu, Rocky válel neskutečným způsobem. Pravdou je, že dostal téměř dvacet minut v závěru show, aby mohl zahrát své písničky, nicméně Cenův rap na začátku RAW byl také úctyhodný, nečekaný a hezky nostalgický. Cena to měl těžší, protože rap nemůžete jet v kuse dvacet minut. John řekl hlavní věci, urazil Rocka, jenomže ten mu to mnohonásobně vrátil ve svém představení s kytarou a vyrovnal tak skóre na 2:2. Pro rivalství je to jedině dobře, že mezi oběma protivníky je to vyvážené. V Clevelandu byla opravdu velká legrace.

Vývoj sporu Undertakera a HHH
Zde se nic moc velkého nestalo. Shawn Michaels si jako za starých časů popovídal s Undertakerem a přestože to ze začátku mírně vypadalo, že je to Taker, kdo hraje záporáka, nakonec se ukázal pravý důvod Shawnova vměšování. Stále to v něm uvnitř vře poté, co dva roky po sobě neuspěl a „musel“ ukončit kvůli tomu kariéru. Trochu se tedy zbláznil a ví, že jako speciální rozhodčí zápasu může spoustu věcí ovlivnit. Poslední týden dal jasně najevo, že s Hunterem nemá žádné pokřivené vztahy, ale vybarvil se ohledně svých úmyslů, že když možná bude třeba, tak zasáhne. Konfrontace zněla trochu „d-x style“, ale nepochopil jsem klasický D-X taunt od HHH v závěru segmentu. Dle mého názoru ani nebyl potřeba.

Příští týden se zaměřím na zbylé ohlášené zápasy. Zároveň budu pokračovat ve sledování vývoje již uvedených čtyř hlavních zápasů.