Zápasy Triple Threat nejsou příliš vhodné zejména pro obhajující šampiony. Vstupují do nich se značnou nejistotou a nevýhodou. Mohou přijít o svůj titul, i když nebudou odpočítáni. Navíc nemají tu výhodu se v případě pocitu ohrožení nechat úmyslně diskvalifikovat, protože tento typ zápasů v sobě má podmínku, že diskvalifikace zkrátka možná není.

Čtenáři rubriky se stejnojmenným názvem se nemusejí bát, že by je čekaly podobné nepříznivé podmínky. Místo toho se dočkají třech různých zpráv, které bude pojit jedno společné téma. V debutovém čísle Triple Threatu se zaměřím na návraty a (obnovené) debuty v WWE.

Kane – návrat ke kořenům a masce
12. prosince 2011 se Kane vrátil na obrazovky a po více jak osmi letech jej fanoušci WWE viděli s maskou na obličeji, tedy v podobě, v jaké začal svoji kariéru ve společnosti (nepočítáme-li inkarnaci šíleného zubaře). Čtyři měsíce před svým návratem trávil léčením různých bolístek. Navíc jeho vyjadřování před odchodem na odpočinek celkem inklinovalo k tomu, že se s jeho charakterem něco ještě výrazněji změní. Kane hovořil o tom, že se až moc přiblížil lidskosti a že musí být znovu onen obávaný „ďáblův oblíbený démon“.  Přesto si podal po prohraném zápase ruku s Randym Ortonem a pak jej nastupující zloun Mark Henry zmasakroval.

Příběh tedy zní logicky. Aby se vrátil ke kořenům nenávisti, ďábelským činům, musí se opět odříznout od světa, a to může jedině tak, že mu lidstvo přestane vidět do tváře. Přes veškerou obskurnost dává jeho návrat v takovéto podobě naprostý smysl. Nejde o pouhý fanouškovský sentiment, že lidé jsou rádi, že mohou vidět „starého dobrého Kanea v masce“. Jde hlavně o to, že Kane bez masky a jasného směru byl úplně k ničemu. Jen chátrající fosílie, kterou společnost nechává na obrazovce pouze kvůli loajalitě.

Přístup WWE byl v tomto kreativní. Kane během přestávky výrazně zhubl a snažil se na sobě fyzicky zapracovat. Jeho směr být frenetický a nevypočitatelný psychopat byl dán při útocích na Johna Cenu. Přestože je rok 2012 a kouzelnické manýry ve smyslu výbuchů v ringu a tahání do pekel pod ringem se berou s rezervou, z vystupování je cítit, že Kane chytil snad poslední mízu a vypadá to, že tak, jak začal kariéru v WWE, ji i skončí, tedy s maskou na obličeji.

Kane patří mezi nejlepší řečníky společnosti a i kdyby mu tvůrčí tým vymyslel sebe stupidnější skript, on jej dokáže prodat velice uvěřitelným způsobem. Stavět na jeho kladech a schovat nedostatky, to je správný recept k zachování zajímavé postavy soupisce společnosti.

Chris Jericho – mystérie 2.1.12 vyřešena či nikoliv?
Jestli má někdo památné návraty nebo debuty, tak je to právě „Y2J“ Chris Jericho. Z dlouholetých fanoušků snad neexistuje nikdo, kdo by si nepamatoval jeho fenomenální přestup z WCW a okamžitý hvězdný debut v roce 1999 coby protiřečník The Rocka. Rok 2007 přišla dějová linie „Save.Us“ a Jericho se vrátil po více jak dvou letech s novou vizí. Výsledkem byl jeho patrně nejlepší rok kariéry (2008). Následně opět vyslyšel svoje vnitřní potřeby a ze společnosti v pravý čas odešel (říjen 2010). Téměř pět let od jeho druhého příchodu nadešel čas na další návrat a  hádanku – tentokrát s názvem „End Begins“.

2. ledna 2012 se Chris Jericho i přes svoje odmítavé tweety vrátil do WWE a znovu zase vzbudil pozdvižení, údiv a respekt. Největší otázkou je: proč máme spojovat Chrise Jericha s apokalyptickými řečmi v mysteriózních klipech? Má být jeho návrat pouze předvoj něčeho ještě mnohem většího? Byly ony klipy vůbec určeny právě jemu?

Pokud si fanoušek pokládá mnoho otázek a nemá na ně jasné odpovědi, potom byla snaha tvůrců tohoto příběhu úspěšná. Jericho to navíc povýšil do ještě další dimenze. Vrátil se jako přemrštěný babyface charakter a diváci mu jasně zobali z ruky. V onen moment se prokázala jasná schopnost tohoto muže číst publikum a přimět jej chovat se k němu tak, jak potřebuje. Poté, co Chris deset minut jenom jásal, nakonec nic publiku neřekl a odešel celý rozzářený, mnoho lidí už začalo tušit, že jeho úmysly jsou ryze záporné.

Musím říct, že tak dobře jsem se při sledování pořadu RAW už dlouho nepobavil.

Co však znamená „End Begins“? Nabízejí se dvě varianty. Zaprvé se Jericho může po aklimatizaci pustit do sporu s Undertakerem a oznámit, že přichází začátek konce vítězné šňůry na WrestleManii. Taker vs. Jericho by se dobře prodával a navíc by tolik nezasahoval do hvězdného hlavního taháku.

Zadruhé se může Jericho pustit do sporu se CM Punkem, který od července 2011 tvrdí, že je „nejlepší wrestler na světě“. Jericho a Punk měli spolu menší bitvu na sociálních sítích v roce 2011, ale všechno to mohlo být pouze součástí plánovaného příběhu. Chrisův návrat se může opřít o snahu získat titul „nejlepší na světě v tom, co dělám“ zpět do svých rukou. Punk vs. Jericho je záruka kvalitního zápasu v ringu a snad i promyšleného děje mimo něj.

Brodus Clay – skrytá genialita
Musím říct, že tak dobře jsem se při sledování pořadu RAW už dlouho nepobavil. Když měl konečně nadejít onen proklamovaný (obnovený) debut Broduse Claye, nikdy bych nečekal příchod „zfunkovatělého“ tlouštíka, jak oblečen do co nejčervenější barvy se dvěma slečnami stříhá jeden taneček za druhým. Jeden si řekne: „Jasně, to už tady bylo a gimmick neměl dlouhého trvání.“ Ano, snaha o směšné taneční gimmicky už tu byla a téměř všechny krachly.

Brodus ale svůj nový gimmick podal tak přesvědčivě, že si okamžitě po skončení zápasu získal diváky v hale a troufám si tvrdit, že i u obrazovek. Nejprve tedy dobře synchronizované tance a následně squashové utkání s Curtem Hawkinsem, kde Clay jasně ukázal, že jakmile nadejde čas zápasu, diváci a soupeři jej musí brát vážně. Dokonce i v tak krátkém zápase mu dodal Brodus určitou osobitost. Hovořil si polohlasem pro sebe, jeho výrazy směřovaly přesně na úrodnou půdu ve chvíli, kdy to bylo nejvhodnější. Jinými slovy, Brodus Clay coby „Funkosaurus“ je skrytá genialita a trefa do černého.

Lesnar následně šokoval celý fighterský svět, když při pozápasovém proslovu oznámil, že ukončuje kariéru v UFC. Prezident Dana White o tom nic netušil, nicméně posléze se některé okolnosti vynesly na povrch. Brock zaprvé slíbil své manželce, že pokud prohraje tento zápas, odejde nadobro. Pokud by vyhrál, šel by už pouze do jednoho titulového zápasu a bez ohledu na výsledek, by stejně ukončil kariéru ve světě MMA. Lesnar ještě navíc nedávno dodal, že k rozhodnutí skončit dospěl poté, co se ohromně pečlivě připravoval po psychické a fyzické stránce, byl ve své nejlepší formě, a přesto byl poražen ještě lepším soupeřem. To mu prý dalo najevo, že už zde nemá co dělat.

Tolik verze samotného, teď již bývalého fightera prostřednictvím jeho vlastních prohlášení. Co to znamená pro wrestlingové fanoušky? Okamžitě se vyrojily všemožné spekulace, že se Brock vrátí do WWE a naváže na dřívější konfrontaci s Undertakerem, která proběhla v UFC po Lesnarově utkání. Sám Dana White prohlásil, že Brock může jít klidně rovnou do WWE, protože není kontraktuálně obligován žádnou konkurenční doložkou.

Jisté je, že kdyby se vrátil Brock Lesnar už letos na WrestleManii a rovnou proti Undertakerovi, byla by to obrovská chyba. Letošní Mania už má svůj mega hlavní tahák Rock vs. Cena a nalákat fanoušky ještě na druhý tahák, který by je možná zajímal ještě více, společnost by si z marketingového hlediska uškodila do dalšího roku. Navíc, hodit „jen tak do ohně“ krátce před velkou akcí v Miami další velkolepý zápas, nestihlo by se vytvořit ani potřebné napětí, které v potenciálním zápase Taker vs. Lesnar dříme. Nechci ani hovořit o hrozivém důsledku na titulové zápasy, jenž mají být tou největší atrakcí každé placené akce. Už takto budou mírně v pozadí kvůli Cenovi a Rockovi.

Ať už se takto překvapivě Lesnar rozhodl ukončit kariéru v UFC z jakýchkoliv důvodů, třeba právě kvůli WWE, společnost by hvězdné a kontroverzní jméno jeho rozměrů potřebovala, neboť by tím částečně nalákala některé fanoušky světa MMA, kteří by byli zvědaví, jak dopadne při svém návratu „tam, odkud přišel“. Brock má už po třicítce a nepotřebuje nikam spěchat. Finančně je zajištěný, navíc z WWE tehdy neodešel pouze kvůli NFL, ale hlavně z důvodu, že nenáviděl cestování. Pokud by se tedy vrátil, a měl by se určitě vrátit už jen z příběhového hlediska, bylo by to na krátkou dobu a dost možná by stačil pouze jeden příběh proti Undertakerovi. Velkou otázkou je však Deadmanovo zdraví, které rozhodne, zda vůbec k tomu dojde třeba v roce 2013.

Nikdy jsem nepatřil mezi lichotníky TNA, obzvláště poté, co se do společnosti nasoukali Hulk Hogan a Eric Bischoff. Nicméně při své tříměsíční odmlce jsem se uchýlil k pravidelnému sledování tohoto produktu ve snaze získat si objektivní pohled na obě největší wrestlingové organizace v Severní Americe. TNA v současné době prožívá malou revoluci, kdy se nahoru dostávají ti, kteří na svoji příležitost čekali roky, a naopak z obrazovek ustupují ti, kteří byli vidět příliš často. Jak tuto situaci však současní držitelé šampionských pásů coby nositelé pochodní ve společnosti zvládnou od začátku nového roku 2012?

Bobby Roode – světový šampion (věk 34 let, titul drží od 3. listopadu 2011)
Nejvýše postavený muž ve společnosti patří právě mezi ty, kteří na svoji příležitost čekali roky v TNA. Bobby Roode není vyloženě původní wrestler této organizace, ale stál u jejího vzestupu od roku 2004 v době objevu Team Canada, jehož byl jakýmsi osobním strážcem. Přes veškeré pokusy prosadit Rooda coby zbohatlíka z Wall Street se až teprve jeho spojení s Jamesem Stormem do týmu Beer Money jevilo jako cesta k individuálním výšinám pro oba dva. Storm a Roode se po určité době stali nejlepším týmem TNA a hrdě společnost reprezentovali i za velkou louží.

V letošním roce začal Bobby pracovat na výkonech v ringu, repertoáru chvatů a přidal i některé submisivní zbraně. Pokud ale jít do nové éry své kariéry, tak jedině coby zlý muž. Roode nemá zrovna hlas a pohled příznačný pro hodného pána, proto jeho zrada nejlepšího kamaráda Storma při utkání o světový titul byla plně na místě a dobře načasovaná. Roodeovi se kompletně změnil profesní život. Najednou se společnost točí kolem něho. Nasadil gimmick a nastolil určitý standard, kterého se drží. S pásem na jeho ramenou se v TNA najednou pročistil vzduch. Závan čerstvosti se dostavil do Impact Zone a také skrze televizní obrazovky.

Kdybych měl popsat z historického hlediska cestu Bobbyho Roodea, hovořil bych o pokračovateli odkazu Arna Andersona ve směsi se zápasovou psychologií Triple H. Roode ale oproti druhému jmenovanému s mikrofonem (zatím) jako zlý muž nenudí. Naopak vytváří onen kýžený efekt naléhavosti a otázky „co nastane příště?“. Pro kompletní převrat mezi ultra heel je zapotřebí k tomu zapojit i rodinu, což TNA dělá s citem. Světový titul je tak ve velice dobrých rukou.

Crimson a Matt Morgan – týmoví šampioni (26 let /Crimson/ a 35 let /Matt/, od 17. listopadu 2011)
Bývaly doby, kdy se pozice tag teamových titulů jako nejdůležitějšího či druhého nejprestižnějšího titulu v TNA neotřásala. Nicméně v roce 2011 došlo k ohromnému úpadku týmové divize, zmizely týmy, které spolu byly několik let. Situaci trefně popisovali Young Bucks po svém odchodu z této společnosti, že tam prostě už nikdo není. Samozřejmě, že jejich komentáře nejsou s ohledem na neúspěch v TNA relevantní, poukazují ale na závažnou věc.

TNA se dlouhou dobu mohla chlubit vynikající týmovou divizí, která ve skutečnosti fungovala oproti WWE. Nyní ale na obrazovkách nejsou Team 3D, Beer Money, Motor City Machineguns, LAX a další. Je tu Mexican America, volně navazující na odkaz LAX. Společnost začala ze zoufalosti  rozjíždět projekt „Wild Card Tournament“ ke konci roku, aby nejenom spojila dohromady v jeden tag team nepřátele, ale také možná našla nové síly. Podařilo se ji to v podobě Crimsona a Matta Morgana, které dala dohromady ve snaze najít vyzyvatele pro tehdejší šampiony Mexican America.

Hned v prvním utkání dvojice pohyblivých obrů zvítězila a organizace si tak oddechla, že nemusí hledat příběhy pro oba jednotlivce. Crimson a Morgan zatím nepůsobí jako věrohodný tým, ale svoji reputaci budou moci postavit na fyzické dominanci v ringu. Jakmile své pohyby synchronizují a společnost jim dá prostor, společné jméno a také tématické oblečení s hudbou, jejich cesta půjde správným směrem. Z turnaje mi ale vyšel daleko zajímavější tým, a to Samoa Joe a Magnus. V roce 2012 bude muset TNA hodně zapracovat na vytvoření nových týmů, případně podepsání již zavedených z nezávislé scény.

Austin Aries – X-Division šampion (33 let, od 11. září 2011)
Nejdéle držící král v TNA se v roce 2011 vrátil s cílem, že získá zpět sílu X-Divize. Takových pokusů tady ale v minulosti bylo již hodně. Nicméně po relativním úspěchu x-divizně laděné placené akce začala Dixie Carter a její lokajové opět věřit těmto borcům a šanci dostal člověk, který byl totálně zesměšněn jako Austin Starr při své první zdejší inkarnaci. Nyní si svůj statut drží s mnohem větší grácií, otevřel již dříve nalezený gimmick „A Double“ z ROH, který už tam předváděl dokonale. Aries umí mluvit, umí si dělat legraci v zákulisních rozhovorech, umí přesvědčit každého o tom, co povídá. V ringu je to explozivní wrestler s maximální zodpovědností a velkou kreativitou. Sám říká, že může být šampionem jakékoliv divize v TNA (včetně Knockouts), ale jeho vrcholná pozice v X-Divizi umožní mladým talentům získat opět prostor na obrazovce. A dokazují to Anthony Nese, Zema Ion, Jesse Sorensen a další. Aries měl letos v průměru nejlepší zápasy na placené akci ze všech aktuálních šampionů a v roce 2012 by mohl X-Divizi poslat na druhé místo v důležitosti.

Gail Kim – Knockouts šampionka (34 let, od 13. listopadu 2011)
Zatímco návrat k prestiži u tag teamů je teprve v zárodku, v ženské divizi se pracuje na plné obrátky a není lepší způsob vrátit zašlou slávu ženám z roku 2007, než s příchodem té, která celou revoluci kdysi způsobila. Gail Kim tehdy odešla z důvodu, že se nedokázala se společností dohodnout na finančních podmínkách, které dle vnitřních zdrojů jsou pro Knockouts velmi mizerné, a tak se v naději, že to bude lepší, rozhodla pro návrat do WWE. Z něj se nakonec stala noční můra pro Gail a po třech letech se celá vyprahlá vrátila tam, kde to měla ráda. Většinou bývají návraty dřívějších hrdinů velkolepé a hrdinové zůstávají hrdiny. Aby to bylo ještě pikantnější, Gail si  zvolila jinou cestu. Po mnoha letech otočila a dala se na zápornou stranu. Téměř okamžitě po návratu ji TNA s radostí předala nejen jeden, ale rovnou dva tituly, protože Kim je současně s Madison Rayne týmovou šampionkou.

Gail přinesla více prostoru ženám v televizi a i přesto, že v jejích zápasech dochází v závěrečné fázi k podlostem, průběh do té doby je jak z úplně jiné říše, když porovnáte produkt s WWE. Utkání Gail Kim a Mickie James jsou krásně promyšlené a mají vyšší technickou úroveň, než by člověk čekal. Korunovace přišla při finálním dílu Impact Wrestling v roce 2011, kde se hlavním tahákem stal zápas o ženský titul a na který byla řádná příprava v podobě úvodního segmentu a zákulisního rozhovoru s Mickie James. Nechť do divize přijdou nová svěží jména z nezávislé scény.

Robbie E – televizní šampion (26 let, od 13. listopadu 2011)
Televizní titul se vždy hodí mít, aby společnost mohla vyzkoušet mladé a neokoukané tváře. Určitě není dobré, když se i takový titul často střídá. Robbie E je kapitola sama o sobě. Postavit svůj gimmick na světově proslulém a nechutně otravném Jersey Shore znamená pohybovat se na tenkém ledu. Jenomže Robbie svoji roli zvládá tak dobře, že na něj člověk rád bučí z plného hrdla, přeje mu, aby prohrál, nadává mu u televizní obrazovky, ale nepřepne, protože chce vidět, jak bude zesměšněn. Je pochopitelné, že takový gimmick nevydrží řadu let, ale pro Robbieho je to dobrý start, jak si říct o větší příležitost, kupříkladu ve stálém tag teamu. Televizní titul za svoji krátkou existenci pod tímto jménem ještě nedosáhl nějaké prestiže, že by se dalo hovořit o vytváření historického odkazu. Chce to více vyzyvatelů pro tento titul a mít utkání s větším počtem lidí, ucházejícími se o šampionský pás (například Fatal 4 Way, Six Pack apod.), ať je zapojeno co nejvíce mladých lidí, kteří jenom čekají na svoji šanci.

Gail Kim a Madison Rayne – Knockouts týmové šampionky (34 let /Gail/ a 25 let /Madison/, od 3. listopadu 2011)
I když ženské týmové tituly patří v hierarchii důležitosti s největší pravděpodobností až na poslední místo, není to tím, že by byly méněcenné. Zkrátka už na ně nezbývá tolik času v televizi. Přesto je TNA o mílové kroky před WWE co se týče využívání wrestlerek ve svém produktu. S reálným využitím titulů je spojen i počet zúčastněných, který není prozatím dostatečný na to, aby se kolem ženských tag teamů mohly pravidelně točit nějaké příběhy. Osud ženské týmové divize je úzce spjat s divizí jednotlivkyň. Nicméně, Dixie Carter si je velice dobře vědoma toho, že právě Knockouts patří mezi nejsledovanější prvky u fanoušků, proto by bylo záhodno se věnovat něčemu, co největší konkurent WWE nemá a v dlouhodobém měřítku ani mít nebude. Madison Rayne zůstává nadále v popředí divize, tentokrát jako součást šampionského týmu, kterému dodává osobnost, zatímco Gail se stará hlavně o práci v ringu, čímž se v žádném případě neodepírá kredit její kolegyni, která má s týmy velké zkušenosti již z nezávislé scény.

Art of Wrestling je ukázkovým příkladem. Nepovažuji svržení informačních webových stránek o wrestlingu a návrat k vlastnímu blogu jako zpátečnické chování. Pokud jste četli rozlučkový dopis, víte, že uzavření informačních stránek byl správný a neodvratný krok.

K čemu se tedy vracím? Ke kvalitě a originálním článkům. Slibuji pravidelným čtenářům, že se dočkají článků, které bohužel v posledních měsících na informačních stránkách AOW chyběly, tedy vlastním názorům, argumentacím a rozborům známých i méně známých témat.

Těším se rovněž, že s příchodem nového černobílého blogu a možností se jakožto čtenář registrovat, přibudou kvalitnější komentáře a zmizí touha některých jedinců se vydávat za někoho jiného a poškozovat tak jeho jméno. Mad Warrior, Mattitude, buCK, d.k. logic, Martin Koubek a určitě ještě jiní – to jsou jména, na která si nejvíce pamatuji z komentářů pod články. Jejich mnohdy trefné postřehy obohacovaly články a já doufám, že nejen oni se připojí i sem a pomohou mně utvořit kvalitní a originální web o wrestlingu.

Dobře se bavte.

S úctou
Michal Petrgál

V každém bojovém sportu jsou hlavním cílem trofeje, šampionské pásy a sláva. Nejinak tomu je i u sportovní zábavy. I přesto, že se WWE poměrně výrazným způsobem odklonila od pojmu wrestling, nadále zviditelňuje tituly jako něco, čeho by si fanoušci měli všímat. Pokud držíte titul ve společnosti, jež má přesah až do celého světa, získáváte spolu s pásem i velkou zodpovědnost. Reprezentujete organizaci, jste nejvíce na očích, poskytujete mnoho rozhovorů a v případě, že zájem lidí o produkt poklesne, vina se přesměřuje na vás. Rok 2012 začíná a společnost si vybrala do začátku nových dvanácti měsíců tyto nositele pochodní. Komu z nich vydrží nejdéle hořet a kdo by raději tu pochodeň ani neměl držet v ruce?

CM Punk – šampion WWE (věk 33 let, titul drží od 20. listopadu 2011)
V tuto chvíli nemohla společnost vybrat lepšího reprezentanta na post svého nejdůležitějšího šampiona než CM Punka. Nehleděl bych tolik na čísla sledovanosti, že za doby jeho vlády klesla. Trend klesání sledovanosti je v WWE celoroční a nelze to zastavit, navíc systém měření není úplně tak věrohodný, obzvláště při stále se zvětšujícím boomu internetových vysílání. Punk odvádí dobrou práci ve všech třech důležitých složkách. Zaprvé, kvalitně vystupuje na veřejnosti a lidé k němu mohou vzhlížet, jeho rozhovory s médii jsou na úrovni. Zadruhé, má velmi poutavý přednes svých proslovů. Pochopitelně, že nebyl tolik zajímavý kupříkladu v roce 2008, když vyhrál světový titul poprvé, protože tehdy svoje řeči spíše četl z předem připraveného scénáře. Na současných proslovech je slyšet volnost, vlastní invence a schopnost reagovat na změny. Zatřetí, většinou složka často zanedbávaná, nemá špatné zápasy, pokud jde o důležitost, ani když je to „obyčejný“ televizní duel. Nezklamal na placené akci Money in the Bank, jeho zápas s Johnem Cenou o titul v Chicagu je pro mě utkáním roku 2011 v této organizaci.

Daniel Bryan – světový šampion (30 let, od 18. prosince 2011)
Jeho první a aktuální vládu světového šampiona v WWE vnímám spíše jako zkušební ze strany vedení a také jako nouzový plán, ačkoliv nechápu, proč by společnost musela při zjištění zranění Marka Henryho najednou rapidně otočit a dát titul někomu, kdo k němu byl hodně vzdálený. Na druhou stranu to může být sofistikovaný plán WWE neuškodit wrestlerům jako jsou Cody Rhodes či Dolph Ziggler, jejichž první šampionské vlády se očekávají dříve než později (nepočítaje Zigglerův „zisk“ světového titulu v nedávné minulosti). Bryanovu vládu bych přirovnal k té Punkové z roku 2008. Osvěžení je to však žádoucí pro televizní obrazovku.

Cody Rhodes – Interkontinentální šampion (26 let, od 12. srpna 2011)
Bývalý „dešingář“ je pro mě v seznamu, koho mám sledovat v roce 2012. Určitě letos patřil k největším zlepšením WWE a jeho charakterové pokroky a změny v průběhu celého roku daly jasně najevo, že na období „Softcore“ Codyho Rhodese s mottem „nemám žádné charisma“ můžeme v klidu zapomenout. Je to navíc jediný záporák, který po dobu své vlády vrací nejen dřívější vizáž titulu, ale také jeho prestiž. Rhodes dokáže v ringu ze sebe udělat hvězdu, ale také výborně komunikuje se soupeřem, takže není sobec. Rovněž mini spor s Bookerem T a jeho směřování dokazuje, že společnost s ním počítá do vyšších pater. Smackdown si tak může výrazně oddechnout, protože má ve svých řadách skutečně zářící hvězdičku.

Zack Ryder – šampion Spojených států (26 let, od 18. prosince 2011)
Stejně jako v českých televizích dávají na Vánoce pohádky, WWE čekala celý rok na to, aby odvysílala svoji vlastní verzi pohádky o Popelce. Zack Ryder byl téměř na vyhození, neměl co na práci, akorát si získával stále větší a větší popularitu na internetu díky své show, kde představoval zajímavé hosty na zajímavých pozicích (nelze zapomenout na Joeyho Stylese a jeho „Oh My God“ v utkání Ultimate Broskiho). Jenomže v momentu, kdy začal být Punk pro WWE nepostradatelný, si Ryderových schopností všimla i sama společnost a postupně jej prosazovala. Vyvrcholilo to na TLC, když se Zack poprvé v kariéře radoval ze zisku individuálního titulu WWE. Do jaké míry v tom hraje roli politikaření ze strany Punka, nebo případná klauzule v jeho novém kontraktu, to si netroufnu odhadnout. Ryder však jistojistě bude patřit do kolonky „emocionálních šampionů“.

Air Boom (Kofi Kingston a Evan Bourne) – tag teamoví šampioni (28 let /Evan/, 30 let /Kofi/ od 22. srpna 2011)
Spojení Kofiho Kingstona a Evana Bourna je samozřejmě výhodné pro WWE, protože v době sloučení nevěděla ani s jedním, co má dělat. Kombinace skoků obou dvou dává dohromady celkem solidní tag team. Nicméně, vzhledem k ustavičně podvyživené týmové divizi v této organizaci je otázkou, jak dlouho tým spolu vydrží. Nehledě na to, že šampionům chybí pořádná konkurence, respektive alespoň nějaká. Na 99 procent to dopadne tak, že se objeví nový tým, který bude společností prosazován a brzy dostane tyto pásy. A tak to tady bohužel chodí. Tag teamová divize je určitým řešením pro vytvoření nových sporů na základě rozpolcení týmů.

Beth Phoenix – Divas šampionka (31 let, od 2. října 2011)
Co se týče důležitosti titulu v WWE, opravdu jsem váhal mezi týmovým a tímto, který zařadit na poslední místo. Ona proklamovaná průlomová změna v Divas divizi s příchodem Divas of Doom (Natalya a Beth Phoenix) se zatím nekonala a Beth tak změnila pouze outfit a přesedlala na zlou dívku. I ona může být „podmínkou“ v Punkově kontraktu. Její šampionská vláda je více než zapomenutelná.